Do Albánie na kafe a jedno
sarajevské drama
V březnu 2015 jsem dovezl domů zbrusu novou Jawu 350/640 z produkce
týnecké továrny. Po přesedlání z ČZ 175/477 jsem si připadal jako na super
moderním japonci a tak jsem začal plánovat, co v létě podniknout za pořádnou
cestu. Při pohledu na omezené finanční zdroje padlo rozhodnutí vyrazit na
Balkán, kde se ceny stále drží v možnostech studentské kapsy. Aby cesta lépe
ubíhala a nebyla nuda se přidal ještě kolega na ČZ 175/477. Hned v začátcích
jsem ocenil jeho odvahu, jelikož je mi důvěrně známa intenzita vibrací tohoto
stroje, které se stávají po sto kilometrech nesnesitelnými. Ten člověk musí
být z oceli! V cestopisu jsou tři místa, kde se vypravování přenáší z mé
osoby na mého spolucestujícího. Jedná se především o části, kde se naše
pohledy mohou různit a určitě není na škodu si pročíst zážitky každého z nás |
|
|
|
V den odjezdu se setkáváme v Židlochovicích u
Brna na návsi. Malé zpoždění, způsobené četnými objížďkami, ale nic vážného.
Chvíli posedíme a vyrážíme na trasu.
Jedu první, jelikož mám nastudovanou trasu, a
Číza statečně za mnou drží průměrnou cestovní rychlost 80 - 90 km/hod. Před
Břeclaví se ale ztrácí z dohledu, v zrcátku nikoho nevidět. Zdržel se - točím
se na kruhovém objezdu a vyhlížím druhou polovinu výpravy. Asi po patnácti
objetích mě to přestává bavit a vyrážím zpět. Po pár kilometrech je strakonický
vibrátor odstavený na polní cestě. Kuba hlásí: "Asi jsem
zadřel!"- no, to jsme daleko
nedojeli. Už se vidím doma, jak ještě ten den vybaluji všechny ty věci, které
jsem pracně vměstnal do kufrů a PAVa a usínám ve své posteli. Ale co s Čízou?
Musíme to nějak rozpohybovat. Motor jde bez problémů prošlápnout, komprese je
také dobrá - takhle zadřený motor nevypadá.
Nanejvýš je lehce přidřený a to není žádná hrůza. Motor 500km po
generálce včetně výbrusu, olej plnosyntetický, to by nemělo dělat problémy. Po půlhodině přemýšlení jsme
na to přišli - nepřenastavený karburátor - chudá směs - no a svíčka v háji.
Jako správný jawista mám dostatečnou zásobu reservních svíček s sebou, ale
problém je v tom, že předešlý majitel napasoval do hlavy svíčku z motorovky na
níž nepasuje klasický klíč na svíčky. Odsekáváme tedy svíčku za pomoci kladiva
a velkého šroubováku. Po namontování nové již není problém motor natočit -
chvíli se líně převaluje, poté ale naběhnou jeho standardní vysoké otáčky.
Pobalíme veškeré nářadí okolo, zběžný pohled jestli jsme nic nezapomněli a frčíme
dál. V Břeclavi Jakub ještě doplňuje nezbytné bezpečnostní prvky na motocykl -
blikačky z kola na své široké kufry, aby nebyl za tmy přehlédnut a již
přejíždíme hranici na Slovensko.
Ač se snažíme na naší cestě vyhýbat dálnicím,
uznáváme nutnost ji nyní použít. Na čekání v kolonách a bloudění po Bratislavě
nemáme ani čas, ani náladu. Před Bratislavou tedy najíždíme na dálnici a
sjíždíme z ní až u Rajky. Ani se nenadějeme a jsme Maďarsku. Kousek za
hraničním přechodem dáváme pauzu na cyklistickém odpočívadle. Je čas oběda tak
vybalujeme řízky.
Dále cesta ubíhá poměrně rychle - provoz
minimální, v Györu jsme také nebloudili, takže než se nadějeme, vítá nás cedule
"Vezsprém" u Balatonu. Až zde zjišťujeme, že jsme trasu mohli zvolit
trochu jinou. Balaton - víkend - letní sezona v plném proudu, takže většinu z
80km okolo Balatonu do Keszthely popojíždíme v koloně. Výsledkem je neplánované
zdržení se u Balatonu po celé odpoledne.
Vsuvka 1: Trošku stresu u Balatonu
Nádherné odpoledne u Balatonu. Během víkendu
jsme "nečekali" tak velký provoz na silnicích a tolik lidí na plážích
(tedy spíš jsme nevzali na vědomí,že je víkend - nádherný letní víkend, s
teplotou okolo 35 stupňů, a že i domorodci jsou lidé,kteří se chtějí osvěžit.
Pomalu ukusujeme kilometry pobřeží Balatonu,vyhýbáme se cyklistům,předjíždíme
zpomalená auta.
Dojíždíme starou Astru bílé barvy v kombíku a
další hodinu máme o zábavu postaráno. Řidič nás vysloveně baví stylem své jízdy
a my nevěřícně kroutíme hlavou, jak je to možné. Za chvilku už nám kroucení
hlavou nestačí a huhláme si sprosté nadávky pod helmy. Několikrát se nám
dokonce podařilo ho předjet. Ale osud je krutý a sesílá nám jednu ránu za
ranou. Nemohu nevzpomenout tu situaci, kdy Lukáš musel hodně narychlo zastavit
na krajnici a začal odhazovat helmu a rukavice. Asi zase ta zákeřná
včela,napadlo mě. Bylo to však daleko horší. Cosi neskutečně obrovského se za
jízdy rozprsklo o Lukáše a nechalo to na něm svůj nechutný obsah včetně ještě
nevylíhnutých přenašečů rodu. Tady šlo o zdraví. Rychle očistit a pokračujeme
dále.
Během této zastávky nás opět předjíždí náš
oblíbený řidič s Opelem. Hurá! Opět dojíždíme Opela a daří se nám ho zase
předjet. Radost netrvá dlouho. Lukášovi se seká plyn a motoru se nechce z
otáček. Je čas na technickou přestávku. Hle - opět Opel. Už nám to nevadí.
Balíme nářadí a valíme dál. Kocháme se výhledy na pláže Balatonu. Tu a tam
mrknu očkem po nějaké té místní krásce(a že jich tu je : D ). Dojíždíme Opel.
Lukáš v pohodě dobržďuje a zastavuje za ním. Já se stále ještě kochám a nějak
nevnímám, že kolona přede mnou stojí. Na poslední chvíli si toho všímám a
urputně brzdím. Hmm, to mi asi nevyjde, bleskne mi hlavou, a strhávám řízení
stranou. Smykem zastavím téměř vedle Lukáše. Uleví se mi. Pávik teď zcela jistě
unikl zkrácení své délky asi tak o metr. Už si dám pozor a od Pávika se držím
dál.
Pokračování
Po odjezdu od Balatonu je se závadami řada na
mě. Chod plynové rukojeti mi začíná nepříjemně tuhnout. Chvíli se to dá
vydržet, avšak v okamžiku, kdy po ubrání plynu motorka jede stále dál
nezměněnou rychlostí zjišťuji, že budu muset nářadí použít ještě jednou. Po
pěti tisících kilometrech od výroby se začíná projevovat laxnost týneckých
mechaniků. Nepromazané bowdeny si vybírají svou daň. Tedy je na krajnici
vyndávám a prolévám olejem. Číza mi mezitím ujela, tedy volám jejímu vůdci, že
spravuji. Kuba sděluje, že se nemůže vrátit, jelikož je bez benzinu, tedy že se
sejdeme na první benzince.Když jsem promazal bowdeny a nandával zpět šoupátko
do karburátoru, všiml jsem si, že se začíná přidírat. "Kde asi udělali
soudruzi z Indie chybu?" Šoupátko jde tedy také do oleje. Vše sestaveno
zpět a už se pokračuje s vyhlížením benzinky, na které čeká Jakub.
Po zkušenostech u Balatonu se rozhodujeme
použít k přechodu do Chorvatska nějaký malý hraniční přechod mimo hlavní tah.
Volba padla na malou příhraniční vesničku Gola. Na poslední benzince nakupujeme
za zbylé forinty benzin. Během čerpání si dva domorodci prohlíží moji sestavu
JAWA 350/640 + PAV40. Po zaplacení se jeden nesměle lámanou němčinou snaží
vyzvědět "jahre die maschine". V tom okamžiku mi vytanuly na mysli
stovky billboardů okolo cest v Maďarsku, na kterých dominovaly informace o
novinkách na trhu. Na německý dotaz tedy odpovídám v maďarstině -
"Új". Následuje internacionální pochvalné zamručení a už míříme směr
Chorvatsko.
Po příjezdu na hranice, asi v deset hodin
večer, zjišťujeme, že volba byla správná. Na hranicích téměř nikdo - jen dva
celníci a čtyři krávy. Celníci byli potěšeni, že za celou směnu alespoň někdo
přijel, kravám to bylo jedno, a tak jsme po pár minutách zanechali hraniční
přechod za zády.
Hlavní rozdíl po překročení hranic s
Chorvatskem je absolutní absence jakéhokoliv dopravního značení, což má za
následek bloudění v první vesnici. Nu což, prohlédli jsme si místní fotbalové
hřiště, kostel a nechápavé tváře místních, když jsme bloudili v zahrádkářské
kolonii.
Asi jedenáct hodin večer, již před hodinou se
setmělo, ale při jízdě se mi zdá, že se stmívá stále více. Když mám problém
vůbec rozeznávat, kudy vede cesta, zastavujeme na krajnici. Po odklopení štítu
je najednou pohled jakýsi jasnější - nacházíme se v oblasti lužních lesů okolo
meandrů řeky Dravy. Záplavové oblasti 365 dní v roce. To má za následek kalamitní
stavy komárů, kteří vytvořili jak na parabole světla, tak na štítu neprůhlednou
vrstvu. Nalepení na motorce ale vadili méně, než ti stále živí, kteřížto se na
nás dotěrně vrhli. Neprodleně tedy pokračujeme dále v cestě. Okolo půlnoci se
stavíme stan poblíž silnice na skládce stavebních sutí mezi kukuřičnými poli.
Stan stavíme potmě, jelikož se stále nacházíme v místech zamořených komáry.
Usínáme za zvuků cirkulárky, které se ozývají z nedalekého areálu, ne
nepodobného našim JZD - pracovitý národ tihle Chorvati!
Na druhý den se probouzíme, stále za zvuků
cirkulárky. Dnešním cílem je prohlédnout si nedaleký "futuristický
památník" na druhou světovou válku vybudovaný v sedmdesátých letech
minulého století v Podgarići. Dále chceme dojet do Bosny a Hercegoviny, ještě
ale nevíme, jak daleko.
Do dalšího dne nás po pár kilometrech přivítá
silnice II. třídy adaptovaná na chorvatské poměry. Asfalt mizí daleko za námi a
my jedeme po čerstvě navezeném kamenivu velmi hrubé frakce. Jízda se začíná
stávat nebezpečnou v okamžiku, kdy se začíná cesta klikatit a stoupat do hor.
Štěrk podkluzuje pod koly a za každým z nás zůstává neprůhledné mračno prachu.
Jediná možnost je jet vedle sebe, abychom nemuseli snídat prach vznášející se z
cesty. Dá se říci, že tento úsek cesty byl asi nejhorším za celou trasu. I tak
jsme jej ve zdraví zvládli a motorky s nánosem šedého prachu, přes který nebyla
vidět původní barva dorazily k památníku. Pár fotek, spotřebování zbytku řízků
z domu a už jsme to hrnuli dál, směr Bosna a Hercegovina.
Hraniční přechod v Gradišce.
Hranici zde tvoří řeka Sava. Na mostě mezi celnicemi mi vlítla vosa do nohavice
od šortek. Rychle dolů z motorky, šortky dolů a vosu vyhnat. I tak jsem obdržel
tři zásahy. Doprava stojí, řidič kamionu za mnou nevěřícně kouká proč se
svlékám na silnici. Raději urychleně nasedám a sjíždím z mostu k bosenské
celnici. Celníkovi pas nestačí. Chce vidět i doklady od motocyklu. Již
rozčarován zážitkem s vosou slézám z motorky a podaří se mi spálit si nohu o
výfuk. To je ale "den blbec", co se ještě stane. Začínám hledat
doklady ale zjišťuji, že nejsou na svém místě. Začínám prohrabávat kufry a
vybalovat věci na silnici. Doklady ale nenacházím. Nastává fáze vybalování
PAVa. Celá procedura trvá asi deset minut, při kterých se celník v kukani
viditelně baví. V okamžiku, kdy se na silnici začíná objevovat i mé spodní
prádlo a doklady stále nikde, posunkem ruky dává najevo, abych raději dále
nehledal a pokračoval v cestě. Dalších deset minut balení věcí zpět a napjatých
nervů z toho, že jsem bez dokladů. Při nasedání na motorku se mi podaří si
spálit o výfuk i druhé lýtko a rychle opouštím celnici. Na prvním parkovišti
opět hledám doklady a zjišťuji, že jsou celou dobu na svém místě, tj. v kapse
batohu. No, příště se pečlivěji podívat!
Na první myčce zbavujeme motorky zbytků
chorvatské vozovky. Na benzině kupujeme mapu a začínáme plánovat další cestu -
tedy přes Banja Luku, údolím řeky Vrbas směrem na Mostar, ale po cestě se
odpojíme a dojedeme do Sarajeva. Tedy nabíráme směr Banja Luka, chvíli bloudíme
a nakonec zjišťujeme, že není jiného zbytí než najet na dálnici, jelikož
původní cesta je zrušená. Asi po čtyřech kilometrech na dálnici začínám
pozorovat, že se Číza za mnou ztrácí - ubírám tedy plyn, že zvolním tempo, ale
motorka jede stále dál původní rychlostí. Přidřené šoupátko se opět ozývá. Co
teď? Jedu 100km/hod a motorka nechce zpomalit! Zkouším vyřadit ale v tom
okamžiku vylétnou otáčky na maximum - to bych to ještě zadřel. Tedy volím méně
drastickou metodu a na krajnici motorku zabrzdím i přes běžící motor, který to
neudýchá a zhasne. Takže zase všechno dolů, šoupátko ven, Jakub nachází kousek
šmirglu o velikosti 3x3cm, kterým namočeným v oleji vyhlazujeme šoupátko. Celá
procedura spolkne asi hodinu času stráveného v úporném poledním vedru na
krajnici dálnice. Nic moc. Zatím to vypadá, že nová Jawa 350 bude mít víc závad
jak padesátiletá Číza. Dále cesta ubíhá celkem pohodově, ani se nenadějeme a
jsme v údolí Vrbasu.
Zde využíváme situace a přidáváme se k
místním, kteří se koupají v řece. Při teplotě vody cca 15°C to není na žádné
velké koupání ale na opláchnutí od chorvatského prachu to stačí. Ještě pár
fotek nádherné krajiny, po cestě oběd v hospodě a už hltáme další kilometry
směr Sarajevo. Tam dorážíme v jedenáct hodin v noci a využíváme místního motelu
za rozumný peníz (asi 250,-Kč za noc). Teplá sprcha a pohodlná postel se už
fakt hodí.
Dopoledne dalšího dne jsme věnovali prohlídce
Sarajeva. Je to město plné kontrastů, které jsou způsobeny především historicky
daným smíšením katolického a muslimského obyvatelstva. Zde si člověk nejvíce
uvědomí všeobecně zažité předsudky proti muslimům. Co se týče Sarajeva, tak
vůbec neplatí nějaká nevraživost z důvodu rozličného náboženství. Obě skupiny
si žijí poklidně svým životem, běžně se stýkají a debatují na ulicích. Kdyby
neměly muslimské ženy na hlavách šátky (které ale nezahalují obličej), tak je
od křesťanek nepoznáte.
Na druhou stranu je Sarajevo stále poznamenáno
odkazem války v devadesátých letech. Především na aglomeraci můžeme vidět
rozstřílené domy, paneláky s jen nedbale zazděnými dírami ve stěnách, apod.
Po poledni opouštíme Sarajevo - není to zrovna
dobrá doba. Z města jede jedna velká kolona aut rychlostí asi 20 km/hod, která občas
úplně zastavuje. Nu což, alespoň má člověk čas prohlížet krásy města. V
okamžiku, kdy se mé úvahy přesunou k oceňování krásy místních žen, v horkém
letním dni málo zahalených, ucítím prudký náraz a už ležím na silnici. Když
člověk hledí kam nemá, tak přehlédne i před ním brzdící auto. Jakub mi pomáhá
posbírat motorku ze silnice, řidič auta se ujišťuje, že se mi nic nestalo a
odjíždí. My se přesouváme na nedaleké parkoviště u benzinky a začínáme
zjišťovat škody. Nalézáme problém, bez kterého ze Sarajeva nemůžeme odjet - pod
spodními brýlemi se mi ohnul teleskop. To má za následek vyosené řízení.
Na Balkáně je běžné, že v okamžiku, kdy máte
nějaký problém, je hned kolem Vás spousta lidí, kteří se snaží pomoci. Ale
srovnat teleskop nebude zase tak lehké. Asi pět lidí již seznalo, že nám s tím
nepomohou. No nic, tak zavolám domů známému, ať sežene nový teleskop a pošle mi
jej do Sarajeva. V tom se objevil na parkovišti i nějaký postarší mužík na
bicyklu. Chvíli postával okolo, jako spousta dalších, poté přistoupil k
demontovanému přednímu kolu, zkusil tlak v pneumatice a sdělil mi, že mám měkké
kolo. S myšlenkami upnutými na zohnutý teleskop jsem ho odbyl tím, že
nedofouknuté kolo mě nezajímá, a ukázal jsem mu teleskop. Po chvíli povídá -
ale to kolo je měkké. Nasedl na bicykl a se slovy, abychom na něj počkali, že
se vrátí, odjel. Kam bychom jezdili s rozebranou motorkou? Jakub mezitím zkouší
najít autodílnu, která by se měla nalézat v okolí. Tam by měli prý mít soustruh
a dokázat trubku srovnat. Když v tom přijíždí na parkoviště pětikilo Honda,
něco tak odhadem sedmdesátá až osmdesátá léta. No a na ní náš starý známý s
bicyklem. Chvíli běhá po parkovišti a intenzivně telefonuje. Jen položí jeden
hovor, již vytáčí další číslo. Poté vytahuje z batohu malý kompresor, který
připojil na baterii u své motorky a začal mi foukat kolo, které mu tak vadilo,
že bylo měkké. Po nafoukání kola se zdál býti spokojený a teprve nyní začal
řešit teleskop. Chvíli přemítá o teleskopu, chvíli o mé motorce. Do toho mi
sděluje, že v Sarajevu mají motoklub, jehož je členem, a kolegové že jsou již
na cestě. Během půlhodiny se na parkoviště dostaví asi deset motorkářů, chvíli
se radí a poté berou teleskop a beze slova odjíždí. Sedíme s Kubou na
obrubníku, hodinu, dvě, nic se neděje. Měli jsme alespoň křivý tlumič, teď
nemáme nic. Po třech hodinách se ale motorkáři vrací i se srovnaným tlumičem.
Na fotkách v mobilu nám ukazují, že tlumič srovnali v zámečnické dílně na
soustruhu. Mám nevýslovnou radost, už jsem se začínal loučit s vidinou válení
se u moře, která byla nahrazená potupným převozem motorky na vozíku domů.
Dáváme motorku dohromady a bicyklista nás zve k sobě domů, prý bydlí za rohem.
Chvíli odoláváme, jelikož jsme se už dost zdrželi, ale nakonec z vděčnosti
přijímáme. Poseděli jsme u něj na zápraží, popili jsme citronádu a já vylovil
na dně PAVa rum, který jsem vezl jako poslední záchranu při zažívacích
problémech, a daroval jsem jej našemu hostiteli. Ten ještě přinesl technický
benzin a hadr a očistil z mé motorky zbytky laku auta, do kterého jsem narazil.
Také se začíná více zajímat o kubův motocykl. Prohlíží jej a následně nám
sděluje, že ČZ 175/477 byla jeho prvním motocyklem.Poté ukazuje na nápis
"Posilube" na kastlíku. Jeho prohlášení "Posilube - motor kaput"
nás spolehlivě složilo.
Vsuvka 2: Kaskadér v Sarajevu -
pohled z druhé strany
Do centra Sarajeva jsme dorazili v pořádku a i
přes velice silný provoz jsme hlavní třídou projeli bez problémů. Čtyři pruhy
jedním směrem, osobáky,náklaďáky,splašené autobusy a dva pacienti na motorkách
statečně kličkující mezi nimi. Po prohlídce Sarajeva vyrážíme ven z města. Je
asi půl druhé, slunce pálí a je neskutečné horko. Odpolední špička ucpává tepny
města a my jedeme s kolonou ven.
Už jsme na periferii, jsou tu menší obchůdky,
benzínky, restaurace a krásné vilky schované za tržnicí z vlnitého plechu, kde
se prodává nádherné ovoce a zelenina. Vodních melounů tu mají kupy, pěkně
chlazené tekoucí vodou. Idylka. Pozoruji dění kolem a líně popojíždíme v
koloně. Náhle se auta před námi rozjíždí a už to vypadá, že konečně budeme moci
ochladit přehřáté motory svižnější jízdou. Bereme za plyn a hurá pryč.
Nemáme však vyhráno - auto před námi prudce
brzdí, protože řidič jedoucí ob auto před námi si náhle rozmyslil, že na
poslední chvíli odbočí. To se mu daří. Já mám ale plné ruce práce zastavit za
autem před námi. Podaří se to, ale opět až vedle něj protože bych to prostě
nedobrzdil. Už si chci oddychnout, že je vše "v cajku". V ten samý
okamžik, možná o vteřinu dřív, ještě než vyřadím, slyším pískot pneumatik.
Otáčím se, abych zjistil co se děje. Vidím Lukáše, jak elegantně po asfaltu na
boku Jawy vklouzává pod auto, ve kterém jsem také málem skončil.
Přeperu Čízu na stojánek, zahazuji helmu a
běžím k Lukášovi. Naštěstí má padací rám a není přimáčknutý Jawou. Zjišťuji,
jestli je v pořádku. Na otázku jestli ho něco bolí a může se hýbat se ptá kde
je a kolik je hodin. Nepamatuje si, co se událo dvě hodiny před. Začíná se
projevovat šok. Rychle sbíráme Jawu a tlačíme ji na vedlejší parkoviště. Na
silnici zůstal jen mastný flek velikosti poklopu od kanálu. Naštěstí to byl jen
benzin, který vyšplouchl z nádrže, a ne olej z proraženého karteru. Lukáš je
mimo. Snažím se ho dostat do stínu, ale odmítá. Sedí na obrubníku a nehnutě
zírá na motorku. Takže jasný - tekutiny a dostat ho co nejdřív do formy. Voda v
PETce je teplá a není k pití. Přes silnici skočím pro půlku chlazeného melouna,
má tak 7 kilo. Lukáš poslušně baští, začíná se vzpamatovávat a já jsem
klidnější.
Jdeme se podívat, co s motorkou - přední kolo
se netočí. Ha, nemůže se točit, když stojí na zemi. Zadní kolo je také na zemi
- něco tu nehraje. Při pohledu z profilu je to jasné. Pravá vidle je ohnutá.
Lukáš propadá depresi, že jsme dojeli. Přemýšlí, jak sem dostat z Čech pravou
šavli nebo kdo by pro něj s vozejkem zajel. Zaháním chmury a dávám
"Befehl" ať vyndá nářadí z Páva. Má tam snad celou bednu s vercajkem.
To je dobře. Tlumič máme za chvilku venku. Ohnutý je pořádně a na další cestu
se nedá použít. Odejdu s tlumičem do nedalekého servisu. Lukáš hlídá motorky
tentokrát už ve stínu benzínky, na jejímž parkovišti jsme skončili.
Automechanik, na kterého jsem narazil,byl zároveň i majitelem nevelké dílny v
přízemi rodinného domu. Vykachličkovaná garáž s dvěma hevery poskytovala hodně
slušné zázemí. Byl jsem velice mile překvapen ochotou pomoci a také jak dobře
umí pan "vedoucí" německy. Domluva tedy nebyla problém. Řekl mi, že
kousek od něj je dílna, kde opravují motorky. Zašel tam se mnou a tlumočil mi.
Oprava nebude problém, ale kolega, který ji může provést dorazí až kolem půl
šesté večer, asi až za 4hodiny. Nedá se nic dělat, musíme počkat. Po navrátu na
parkoviště to sděluji Lukášovi a čekáme.
Po slabé půlhodince si vzpomínám na dovolenou
před pěti lety, kdy jsem jeli na pionýrech do Chorvatska, kde kousek za
"Makarskou", už několik let stojí dvě třindy. Dostat se tam, tak by
nám stačilo vyměnit vidli za vidli a mohli bychom frčet dál dle plánu. Než
čekat ještě celé odpoledne na mechanika a pak ještě než proběhne oprava ohnutého
tlumiče, tak bychom mohli zkusit pomalu dojet na Makarskou. Je to něco málo
přes 200km. S Lukášem se domluvíme, že bychom to mohli zkusit. Jdu tedy zpět do
servisu pro tlumič. Poděkuji za ochotu a pomoc a vracím se zpět. Mezitím se
vrátil onen postarší mužík, tentokrát však již bez kola, ale na starém Gépezetu
i se svou bandou z Ultra Teamu Sarajevo ( U.T.S.) Musím podotknout, že tomuhle
mužíkovi bylo tak 65-70. Vzali si s sebou ohnutý tlumič, že ho spraví. Přivázal
jej tedy gumicukem na svoje GPZ a odjeli.
Asi po dvou hodinách se vrátili s opraveným
tlumičem. Montáž proběhla rychle. Srovnat řidítka, kolo a vše podotahovat. Po
krátkém přemlouvání jedeme ještě k našemu zachránci domů. Bydlí na okraji
Sarajeva v příjemné a klidné čtvrti v jednom z menších řadových domků. Po
chvilce přijíždí ještě další člen U.T.S. na staré Kawasaki Ninja. Je to asi
dvoumetrový děd, 60 kg a do osumdesátky mu moc nechybí. Zato oplývá neskutečným
optimismem. Rozdává úsměvy od naslouchátka k naslouchátku. Žasnu. Láká mě i
udělat si fotku, ale nakonec to zavrhuji. Nechci si z něj dělat atrakci.
Každopádně smekám.
Ještě jednou poděkujeme za pomoc a vyrážíme
urvat ještě nějaký kilometr.
Pokračování:
Ještě malá porada, kde se dá najít po cestě kemp
a už vyrážíme dál do příhraničního města Foča. Kuba jede první, míjí ceduli s
nápisem "Фоча" a následně i odbočku.
Předjíždím jej, zastavujeme. "minul jsi odbočku" - "kde?"
Následně jsme si ujasnili, že Jakub neumí azbuku, takže nápis zcela ignoroval,
jelikož nevěděl, co znamená. Nabíráme tedy směr
"Фоча", za níž by měl být kemp. Sarajevané
nás upozorňovali, že ke kempu a na hranice vede horší cesta, tak ať jedeme
opatrně. Skutečně tam něco jako cesta bylo, ale pokud tato byla
"horší", rád bych viděl tu "špatnou". Z jedné strany sráz,
z druhé příkrá skála, kryt žádný, jen uježděná hlína, šířka cesty místy i jen
něco okolo metru a půl. Docela adrenalin. Přestáváme věřit tomu, že tato cesta
vede na hranice. Nakonec ale dojíždíme k avizovanému kempu. Je to pěkný, nově
zbudovaný kemp s chatkami, založený na přítomnosti řeky Tary a s tím spojeným
sjížděním na raftech. Služby a kvalita jsou na západoevropské úrovni, avšak
ceny také. Až později zjišťujeme, že ceny jsou udávány v eurech, nikoliv v
bosenských markách (1€ jsou 2 bosenské marky), takže v závěru nás všechno
vychází na dvojnásobek. Ten motel v Sarajevu byl o dost levnější! Dáme po
jednom pivu za 3€ a jdeme spát. Před spaním ještě masíruji obražený bok
Voltarenem, který našel Kuba na dně batohu.
Do nového jasného dne se probouzíme za šumění
řeky Tary, která protéká za chatkou. Pojíme něco málo sušenek, které jsme vezli
jako poslední záchranu a už jsme opět v sedlech a vyrážíme vstříc pohoří
Durmitor v Černé Hoře. Možná už dneska uvidíme moře!
Hranice byla od kempu vzdálena asi deset
kilometrů. Nějak jsme si ani neuvědomili, že se po cestě od Foči nevyskytovala
benzinka, kterou jsme cestou k hranici očekávali. Naposledy jsme tankovali v
Sarajevu. Tak snad nám zásoby v nádržích vydrží. Po zkušenostech z předešlého
přechodu hranic mám již všechny doklady připraveny v kapse u bundy. Opouštíme
Bosnu a Herzegovinu a stoupáme do hor k černohorské hranici. Zde nastává další
novinka, kterou jsme ještě neměli - při vstupu do země si evidují i vozidlo. No
a to je kámen úrazu. Mě pustili bez problémů, ale u kubovy Čízy celník sveřepě
trvá na tom, že jej dále nepustí, jelikož značku "ČZ" nemá v evidenci
a tudíž nesmí na silnici. Asi deset minut hledání v počítačové databázi a
nakonec to přecházíme tím, že "Číza je vlastně taky Jawa". K
oboustranné spokojenosti je do databáze vozidel v zemi zanesena další Jawa - ČZ
a už nám nic nebrání zdolat dvoutisícové sedlo v národním parku Durmitor.
U Pivského jezera se odpojujeme z hlavní cesty
na horskou magistrálu. Kousek za odbočkou posedíme na krajnici, užíváme si nádherné
krajiny a výhledu na jezero. Tady to opravdu stojí za to! Nastává asi
nejkrásnější úsek naší cesty. Silnice začíná povážlivě stoupat a více probíhá
tunely než volnou krajinou. Standardní balkánský tunel je úzká průrva ve skále,
šířkou tak akorát na jedno auto, neosvětlená a často s napadaným kamením na
vozovce a kapající vodou za krk. Navíc vlivem silného slunce člověk po vjetí do
tmy asi dvě vteřiny nic nevidí. Po zdolání výškového rozdílu a najetí na
náhorní plošinu to ale stojí za to. Krásná, nedotknutá příroda a nekonečné
louky s nepřeberným množstvím barev. Jen občas v údolíčku se krčí chalupa
některého z domorodců. U cesty na vyhlídce vidíme české motorkáře. Většina z
nich na terénních strojích obsahu dvojnásobném až čtyřnásobném než ty naše. Tedy
zastavíme a dáváme se do řeči. Jak vidí naše stroje, zůstávají v němém úžasu.
Němost po chvíli odešla a nastává konversace. Odkud jedete? - Z Brna? - No ale
dneska? - Z Foči. - A kde máte auta? - Jaké auta? - No my jsme ubytovaní v
kempu u moře a motorky jsme si přivezli na vozíku. Teď přechází němý úžas na mě
a Jakuba. Tak to si jako někdo pořídí moderního bavoráka nebo japonce a musí si
to do Černé Hory dovézt na vozíku za autem, když to zvládne i padesátiletá
Číza? Chvíli to rozdýcháváme, při tom ještě posloucháme vzpomínání kolegů na
nedostatky našich strojů, ale to už bereme s humorem, protože jsme pochopili,
že přítomní krajani mají trochu jinak nastavené uvažování než my.
Tímto zážitkem jsme se bavili celý zbytek
cesty. Horské sedlo jen projíždíme, jelikož je tam tolik lidí, že by nebylo ani
kam postavit motorky a zastavujeme až kus za ním. Na řadě je vyběhnutí na
kopec, udělání fotek a postavení sněhuláka ze sněhu, který ještě nestačil
roztát.
Po cestě dolů se začíná projevovat
naše podcenění doplnění pohonných hmot. Od posledního tankování v Sarajevu mám
najeto sice jen nějakých 200 km, ale za to v horském terénu s jízdou nejvýš na
dvojku. Kubovi dochází benzín, tedy jede již bez motoru. Ještě že je to z
kopce. Vyjíždíme na hlavní cestě z horského střediska Žabljak do Nikšiće. Stále
z kopce, před námi tunel, vypadá, že je nový, má i betonové stěny a strop. Ale
není osvětlený. Cesta stále klesá dolů, kolem nás jen neproniknutelná tma, už
ani nevidíme světlo za námi. Asi pět minut a my jsme stále v tunelu, jehož
konec není vidět. V okamžiku, kdy na člověka začíná doléhat tísnivý pocit se
cesta začíná ještě více svažovat. Jedeme vstříc neproniknutelné tmě. S nadšením
pozorujeme záblesk světla ve tmě, který značí, že tunel již končí. Tento
zážitek nebyl skutečně nic moc. Náladu nám ale spolehlivě spravuje benzinka,
která je kousek za výjezdem z tunelu. Doplňujeme tedy zásoby paliva a hurá směr
Podgorica/Titograd. Musíme si cestou hlídat obě jména města, jelikož v
minulosti Titograd přejmenovali na Podgoricu, ale jaksi zapomněli vyměnit
dopravní značení. V Podgorici chvíli bloudíme, hledáme restauraci. Asi po
hodině to vzdáváme a seznáváme, že to byl zabitý čas. Hospodu jsme nenašli a ve
městě nebylo vůbec nic k vidění. Celé město je vybudované po 2. světové válce,
dominují velice zanedbané bytové a panelové domy a široké bulváry. Z Podgorice
nám zbývá již jen asi hodina cesty na pobřeží. Po cestě se zastavujeme v
restauraci u Skadarského jezera, kde si dáváme výbornou rybu z místního odlovu.
S plnými žaludky sjíždíme tunelem na pobřeží do Sutomore. Kousek po pobřeží a
jsme v Baru, kde zastavujeme na parkovišti. Jakub jde do místní informační
kanceláře zkusit sehnat nějaké ubytování. V okamžiku jsou u mě dva lidé a
nabízejí mi ubytování v apartmánu. Mezitím se vrací Jakub s nepořízenou, tedy
smlouváme o ceně ubytování. Z původních 70€ za dvě osoby a dvě noci se nám
podařilo cenu snížit na 50€. To už jde. S ubytováním jsme byli velice
spokojeni. Motorky jsme měli pod okny, barák uprostřed zástavby mimo rušné
cesty a přitom pět minut chůze na pláž. Byly teprve asi tři hodiny, tak jsme
vyrazili k moři. Po cestě jsme se zastavili v obchodě, kde jsme nakoupili
Nikšićko piva- to nesmí na pláži chybět! Avšak únava po třídenním cestování,
horké polední slunce, vysoká teplota a pět Nikšićek vykonaly své a ani si moc
nepamatujeme, jak jsme se dostali zpátky na apartmán.
Ráno vstáváme s dobrým pocitem, že dnes nikam
nemusíme a můžeme se jenom válet u moře. Přeci jenom čtyři dny za řidítky
dělají své a již si rádi odpočineme. Já na tom jsem celkem dobře, ale Jakub si
stěžoval, že i když sleze z motorky, tak mu stále vibrují ruce. Celý den tedy
věnujeme prohlídce okolí a koupání v moři. Jen na oběd si zajedeme opět ke Skadarskému
jezeru na výbornou rybu. Koukáme do mapy a vidíme, že k jezeru vede i cesta
přes hory. Tak jsme se rozhodli, aby to bylo zajímavější, že nepojedeme
tunelem, ale tudy. Přes hřeben hor vedla velice pěkná, široká cesta, která byla
nejspíše dříve hlavní silnicí z Podgorice na pobřeží. Dnes již na ní auto
nepotkáte, jelikož všichni jezdí tunelem. Místy do cesty zasahují keře a
stromy, které rostou po jejím obvodu. I když byla tato cesta k jezeru výrazně
delší a časově náročnější, určitě doporučuji si ji projet, protože jsou z ní
nádherné výhledy jak na moře, tak na Skadarské jezero.
Další den jsme se rozhodli, že dokončíme svůj
cíl a vydáváme se na kávu do Albánie. Na hranice to máme asi čtyřicet
kilometrů, takže se ani nenadějeme a už máme před sebou celnici. Čekání v
koloně na hranici nám znepříjemňují žebrající děti, které neodbytně u každého
stojí s nataženou rukou. Když jim nic nedáte nebo se je snažíte odehnat,
začínají být agresivní. Celkem nás překvapuje, kolik cizinců jede do této
zapomenuté země. Hranice je v obležení luxusních vozů s německými či
francouzskými poznávacími značkami. Jejich cíl nám zůstal utajen. Asi po hodině
čekání dostáváme do pasů vytoužené razítko a jsme puštěni do Albánie. Ujedeme
něco okolo deseti kilometrů a usedáme do restaurace, kde si dáváme
"cílovou kávu". Poté to otáčíme a navracíme se zpět do Baru. Zbytek
dne věnujeme válení se u moře s Nikšićkem.
V noci mě probouzí hlučící okenice - venku se
zvedl silný vítr. Běhám okolo domu a sbírám svršky, které jsme den před tím
vyprali a rozvěsili na zábradlí, aby uschly. Ráno to není o nic lepší, navíc se
z hor žene dešťový mrak. Rychle tedy "zvedáme kotvy" a ujíždíme před
deštěm. Jedeme do Herceg Novi a odsud máme v plánu vjet do hor, kde přejedeme
hranice s Bosnou a pojedeme se podívat do Mostaru. Cesta po pobřeží do Herzeg
Novi není nepodobná té u Balatonu - v městečkách samá kolona a řidiči v autech
bezohledně ohrožující všechny kolem nich. Trasu asi 100 km jedeme celé
dopoledne a na hranice se dostáváme kolem 14 hodiny. Před hraničním přechodem
je docela velká kolona, jejímž následkem se mi podařilo poprvé za cestu uvařit
spojku. Neustálé rozjíždění do kopce vykonalo své. Za hranicemi tedy dáváme
přestávku na vychládnutí motoru. Alespoň máme čas udělat pár fotek a protáhnout
již dost rozlámaná těla.
V Mostaru chvíli bloudíme a hledáme místo k zaparkování.
Nakonec nacházíme oplocené parkoviště, které náleží k místnímu biskupství. Tady
to parkování bude za vatikánskou měnu "pánbůh zaplať", takže
bezkonkurenčně nejlevnější. Mostar je stejně jako Sarajevo plné kontrastů.Stari
most, historická ulička a místa, kudy prochází běžný turista jsou pospravovaná,
domy upravené. Avšak když zabloudíte do míst jinde ve městě, narazíte na
vybombardovaný jugoslávský Prior, rozstřílené domy, ruiny a rozvaliny. Nikde v
Bosně a Herzegovině jsme neviděli tak velké pozůstatky války. Dalo by se říci,
že Mostar byl za války téměř kompletně srovnán se zemí.
Usedáme do kavárny na kávu a plánujeme další
trasu. Z porady vyplývá, že přejedeme do Chorvatska a pojedeme vnitrozemím až
na Plitvická jezera, na které jsme se chtěli jít podívat. Sedáme tedy na stroje
a otáčíme to směrem k hraničnímu přechodu Posušje - Imotski. Po přejetí hranic
do Chorvatska zažíváme šok. Ceny všeho jsou najednou dvojnásobné až trojnásobné
než pár kilometrů za hranicemi. Benzin dražší než doma v ČR, potraviny též.
Byli jsme přesvědčeni, že v Chorvatsku je draho jen na pobřeží, kde je cílem
zahraničního turistu řádně oškubat, ale nenapadlo nás, že mají tak draho i ve
vnitrozemí. Moc se v této studentské kapse nevlídné zemi nezdržujeme a při
první příležitosti přejíždíme přes hranice zpět na bosenskou stranu. V Livnu
jsme něco okolo jedenácté hodiny v noci, tedy se rozhodujeme za městem u cesty
postavit stan. Nacházíme poměrně pěkné místo v lese, které se nám stává
přenocištěm pro následující noc.
Cílem dnešního dne je dojet na Plitvická
jezera. Posnídáme tedy zbytek sušenek, které nám ještě zbyly z domu a vyrážíme
směrem na Bosansko Grahovo, Bosanski Petrovac a Bihać. Cesta vede převážně po
náhorních plošinách, pěkná příroda, výhled na horské vrcholky v pozadí. Kubovi
začíná se začíná stále častěji přehřívat motor a zpod hlavy válce mu již nekape
olej, jako dříve, ale přímo teče proudem. Je rozhodnuto, budeme muset vyměnit
těsnění. Naštěstí s sebou máme náhradní. Po demontáži hlavy zjišťujeme, že
celou cestu tam ani žádné těsnění nebylo - po počátečním problému s
karburátorem další nedodělek při generálce motoru. Sám bych nevěřil, že
nezatěsněný motor je schopný ujet takovou vzdálenost. Při příležitosti sundané
hlavy válce si prohlížíme přidřený válec, který je ale po dvou tisících
kilometrech jak po dalším výbrusu. Ještě měníme sjeté kladívko, nastavíme
předstih a již přejíždíme hranice nedaleko Plitvických jezer.
Je asi šest hodin večer, tak jsme se dohodli,
že se zajedeme podívat, kde je vstup a kdy otvírají, abychom se ráno již moc
nezdržovali. U pokladny jsme zjistili, že otevírají v osm hodin, ale při té
příležitosti jsme si také všimli, že za vstupné požadují 250 kun, což je asi
850 Kč. Touha po vidění Plitvických jezer nás přešla a znechuceni amorální
cenou vstupného jsme se rozhodli pokračovat dále v cestě. Držíme se hlavní
cesty směr Karlovac a Záhřeb. Po cestě vcelku nic moc zajímavého, běžné
průjezdy industrializovanou krajinou. Za vesnicí u Záhřebu sjíždíme z cesty na
polnici a na louce stavíme stan. Jakub má obavy, aby nám někdo nepřišel
vynadat, že mu ležíme na soukromém pozemku, ale já jsem již tak unaven, že jeho
argumenty neberu vážně.
Když ráno vylezeme ze stanu, vidíme, že jsme
si postavili stan asi 300m od domu, ke kterému louka náležela. Začínáme tedy
urychleně balit, než dojde na kubova slova a přijde nám někdo vynadat. Během
balení stanu vyjelo od domu auto a jelo po polní cestě k nám. Balící úkony
nabírají vyššího tempa. U nás auto zastavilo, řidič stáhnul okénko, zamával
nám, zeptal se jak se máme a po prohození pár společných slov pokračoval dále v
cestě. Tak ještě nejsme doma, balkánská vstřícnost přetrvává i v těchto
severních končinách. Dnešní den bereme jako tranzitní a cílem je se dostat již
domů. Předpokládaná trasa Maribor - Graz - Vídeň - Znojmo. Projíždíme obdobně
nezáživnou cestu jako přes sever Chorvatska. Po trase nic k vidění, střídající
se monotónní krajina s vesničkami, občas průjezd větším městem s aglomerací
průmyslových zón. Ve Slovinsku nabíráme předražený benzin za cca 45 Kč za litr.
Navzdory klesajícím cenách ropy na světových trzích Slovinci stále drží vysoké
ceny.
V Rakousku trpíme akutním nedostatkem vody i
jídla. Je neděle a to v Rakousku nefungují ani supermarkety ve velkých městech.
Dojídáme tedy poslední konzervu nalezenou na dně PAVa, vodu doplňujeme na
benzince. Před Vídní najíždíme na dálnici, po níž dojíždíme až do Hollabrunnu.
Odsud to máme na české hranice již kousek. Za hranicemi je cesta mezi Hatěmi a
Znojmem v obležení spoře oděných sociálních pracovnic, čekajících na své
zahraniční klienty. Ve Znojmě se zastavujeme na večeři, nastává závěrečné
zhodnocení cesty. Navzdory očekávání zvládly motorky cestu na výbornou. Nějaké
ta závady se vyskytly, ale nic vážného. Velký obdiv patří Jakubovi, který
zvládl celou trasu čítající přes tři a půl tisíce kilometrů na strakonickém
vibrátoru. Na tomto stroji já odpadám po dvou stech kilometrech. Počasí nám
vyšlo na výbornou, až na ten úprk z Baru před deštěm, který nás nakonec
nedohnal, na nás nespadla jediná kapka. Co se týče trasy, tak pro další
motocestování vyplynulo několik ponaučení - vyhýbat se přímořské a balatonské
magistrále, pro příště si vymezit na cestování více času a cestu zpět volit
opět přes Maďarsko, kde se cestovalo pohodověji než přes sever Chorvatska,
Slovinsko a Rakousko.
Dále se naše cesty rozdělí a dále již pojedeme
každý svým směrem. Jakub ještě v noci píše, že před příjezdem domů zvládl
zmoknout. Asi sto kilometrů jel v intenzivním dešti. Nějak jsme to počasí
přechválili .
Kubův epilog: Cesta domů
Po znechucení z cen vstupu na Plitvická jezera
se rozhodujeme, že povalíme dom. Ušetříme tak jeden den. Až do Vídně probíhala
cesta v poho. Ovšem na dálnici z Vídně už to bylo horší.Foukal silný vítr a i
přes časté změny směru fouká stále proti nám. Lukáš má na třindě menší plexi a
nějakého koníka navíc, za to já mám plexi jen na přilbě a o nějakého koníka
méně. Z Vídně jedu do Čech tedy zalehlý za řidítky,abych si udržel alespoň
nějakou rychlost. Projíždíme hranice a jsme konečně u nás. Ve Znojmě
povečeříme. Lehce shrneme průběh dovolené, popřejeme si šťastný dojezd domů a
pak už se vydáme každý svým směrem.
Jihlava, Kolín, Mladá Boleslav a Doksy, asi
240km, teď už to bude jen o čekání než budu doma.
Vyrážím ze Znojma na Jihlavu. Cestou pozoruji,
že nejsou vidět hvězdy. Je pod mrakem a v Jihlavě už lítaj blesky, přemýšlím,
jestli nezůstanu přes noc u tety se strejdou, ale nevím, jestli ráno nebude
ještě hůř. Pokračuji dál ať už jsem doma. Třeba tomu ujedu. V Havlbrodě už
začíná krápat, trošku kličkuji mezi kapkami a dobrý. Střídavě prší a
"neprší". Počasí "drží" až do Nymburka, kde se začne
blýskat i přede mnou. Zatím prší jen lehce. Najíždím na dálnici na Boleslav a
tam začíná pršet naplno. V Boleslavi už leje jak z konve. Nezastavuju. Tu a tam
si jen otřu plexi, abych alespoň trošku viděl. Na Bělském obchvatu držím Čízu
na 110. No, snad tu nebude policejní passat : ).
Nejkritičtější úsek mě čeká v lese, mezi
Bezdězem a Oborou, kde přechází divoká zvěř. Provoz je sice minimální, ale
protijedoucí auta mě oslňují tak,že chvíli trvá, než zase vidím kam jedu. Jen
aby na mě ještě někde nečíhala srna nebo prase, už jsem skoro doma a mít kolizi
se zvěří by bylo to poslední co bych potřeboval. Vjíždím do Doks a kupodivu
přestává pršet a i ve městě je sucho. Čízu nebudu dávat do garáže, klíče mám
doma a nechce se mi po tmě někde štrachat. Zamknu ji u baráku a uklidím až
ráno. Vezmu kufry, doma sundám mokré hadry a na hodinku si vlezu do vany, abych
rozmrznul. Je neděle 23:45 a dovolenou mám skoro úspěšně za sebou. V noci je parádní
slejvák. Ráno se jdu podívat do práce(až na osmou) a beru si ještě dva dny
volna, abych se vzpamatoval.
Lukáš Koudelík
Unor 2016
počet čtenářů: