Dovolená 2018 – Bosna a Hercegovina

Bosnou a Hercegovinou jsem na motorce projížděl při návratu z Chorvatska v roce 2015. Bosna se mi líbila, tak jsem si řekl, že se tam ještě vrátím. A tato chvíle nastala, když jsem s kamarádem Michalem plánoval dovolenou na rok 2018. Nejprve jsem si zjišťoval nějaká významná turistická místa. Jelikož Michal sebou bral i svoji dceru, tak byl požadavek zajet k moři. Tak jsem naplánoval nejprve cestu k moři a na zpáteční cestě projet Bosnu. Na cestu jsme se vydali tři. Já (Petr) na bílé a Michal s dcerou Anetou na černé Jawě 350/640, která má najetých 1000km od GO.

Naplánovaný den odjezdu byl na sobotu 21.7.2018, ale Michalova motorka ještě nebyla připravena na cestu. Chybělo trvalé napájení kamery na přilbu, a různé úpravy na uchycení zavazadel. Tak jsme to během soboty udělali a odjezd posunuli na nedělní ráno.

22.7.2018: Den odjezdu a přejezd na jih Maďarska.

Domluva byla odjezd v 7.00 od Michala, ale realita byla jako vždy malinko jiná. Ráno jsem dostal SMS, že k němu můžu přijet klidně až v 7.30. Tak jsem si motorku v klidu naložil, zajel natankovat benzín a vyrazil k Michalovi do Otrokovic. Při příjezdu k jeho domu na mě už čekala jeho Jawa, která byla pro ti mé pěkně naložená. Není se čemu divit, když musela vézt věci pro 2 lidi.

Nabalená moje motorka	Motorky před Michalovým domem

Dnes nás čeká pouze zrychlený přesun na jih Maďarska. V plánu je přespat v kempu ve městě Zalalövő. Jedeme po trase Otrokovice, Uherské Hradiště, Sudoměřice, hraniční přechod do Slovenska, Skalica, Kůty, Malacky, Záhorská Ves a přívozem do rakouského Angernu. Před Rakouskou hranicí začíná pršet a my se musíme oblékat do nepromoků.

Při převlékání do nepromoků	Přívoz do Rakouska přes hraniční řeku Moravu

Rakouskem pokračujeme přes město Bad Deutsch-Altenburg. Jelikož už svítí slunce a nebe je téměř bez mraků, tak v Gattendorfu zastavujeme a vysvlékáme nepromoky a svačíme. To ale ještě netušíme, že o 30 kilometrů dál se budeme muset do nepromoků opět oblékat. Pak jedeme přes Zurndorf, Pamhagen a hraniční přechod do Maďarska. Ve městě Fertőd opět začíná pršet, tak následujícím městě Fertőszentmiklós opět oblékáme nepromoky a pokračujeme do Hegyfalu. U Hegyfalu nás na kruhovém objezdu navigace Sygic navádí na dálnici M86 i přes to, že v nastavení jsou dálnice a placené silnice zakázané. Naštěstí stačím přes interkom Michala včas varovat, aby na dálnici nenajížděl. Michal při pokusu přerušit najížděcí manévr na nájezd na dálnici se málem přerazí o svodidla, ale naštěstí vše zvládá a svodidlům se těsně vyhne. Na vhodném místě zastavujeme a v navigaci zadávám průjezdný bod mimo dálnici. Pak už pokračujeme bez problémů do města Szombathely, kde zastavujeme před Tescem, abychom nakoupily potraviny. Jelikož je zatažené a vypadá, že bude pršet, tak Michal parkuje motorku do budky na vozíky. Jak stojíme na parkovišti, tak přijíždí stará MZeta MZ TS125 a parkuje kousek od nás. Když odjížděla, tak chytla na první šlápnutí a měla pěkný zvuk.

MZ TS 125	Michal parkuje v budce na vozíky

Z města Szombathely už pokračujeme rovnou do města Zalalövő, kde hledáme kemp. Cestou nás opět zastihne déšť, ale naštěstí máme ještě stále oblečené nepromoky. Cesta od hlavní silnice do kempu je v dešti malý 1,5 kilometrový offroud blátem a vyhýbání se kalužím. V kempu se domlouváme Česko-anglicko-německy a po zaplacení 20€ stavíme stany již bez deště.

Kemp Zalalövő je čistý a pěkný kemp, ve kterém je restaurace. Čisté záchody, sprchy, kuchyňka. Přijímají jak Forinty, tak i Euro.

Dnes najeto 366km

23.7.2018: den 2. Přejezd k moři do Chorvatska.

Ráno se budíme do pěkného dne. Dnes musíme přejet k moři do chorvatského kempu Povile. Kolem 10.hodiny odjíždíme z kempu a jedeme na Slovinské hranice a přes město Lendava na Slovinsko – Chorvatské hranice. Přesto, že neprší, tak Anetě je zima a chce jet v nepromoku. Do Slovinska projíždíme bez zastavení a na hranicích do Chorvatska si postojíme maximálně 5 minut.

Kemp v Zalalövő	Dobro došli u Hrvatsku
Také já jsem dojel do Chorvatska.

Chorvatskem pokračujeme přes město Varaždín, kde zastavujeme u supermarketu a kupujeme si oběd, který jíme vedle motorky na parkovišti. Vypadáme jako nějací běženci a lidé se po nás dívají. Po jídle pokračujeme do Zahřebu, kde hned na začátku města před odbočením zamrzá navigace Sygic a křižovatku projíždíme rovně směrem do centra. Díky této chybě se motáme 2 hodiny po Záhřebu, než se nám podaří město opustit. Před výjezdem z města nás ještě potrápí uzavírka hlavní silnice na město Karlovac. Při hledání objízdné trasy Michal zjišťuje, že nemá na mobilu žádní signál a telefon se nechce připojit na žádného operátora. Mám podobný problém, ale s tím rozdílem, že se mi telefon odpojuje jenom občas, především, když chci poslat SMS, telefonovat, nebo využít data. Tento problém přetrvává po celou dobu, co jsme na území Chorvatska a nepomáhá ani restart telefonů. Oba máme paušál u Vodafonu.

Nyní máme před sebou cestu přes město Karlovac, Josipdol, Ogulin. Tato cesta je nekonečná, protože jakmile skončí jedna vesnice, tak začíná hned druhá, pak třetí a hned za ní je zase další a tak pořád dokola. Několik desítek kilometrů jedeme maximálně 50 km/h. V městečku Ogulin sjíždíme z hlavní silnice a najíždíme na silnici 3254 a za obcí Jasenak na silnici 5094, která nás má převést přes pohoří Veliká Kapela k moři. Konečně zde není vesnice za vesnicí, a tak máme možnost jet trochu rychleji. Naše radost netrvá dlouho a zase musíme jet pomalu, protože silnice je široká místy tak na jeden a půl auta a není v nejlepším stavu. Jsou zde díry, písek, zatáčky a serpentýny. Stoupáme do výšky téměř 1100 metrů nad mořem. Přesto všechno se nám silnice líbí a cestu si zase užíváme. Po překonání nejvyššího bodu silnice začínáme klesat a po 20km jsme u moře v městečku Novi Vinodolski v nadmořské výšce 10m nad mořem. Při sjezdu nás na silnici za jednou zatáčkou překvapuje stádo koní, kterým musíme projet. Náš kemp Punta je za městečkem Novi Vinodolski v obci Povile, kam přijíždíme již téměř za tmy. Domlouvám v kempu ubytování a jdeme rychle stavět stany.

Dnes najeto 334km.

24.7.2018: den 3. Návštěva a koupání v zátoce Zavratnica, a přejezd po Jadranské magistrále do kempu ve Starigradu nedaleko Zadaru.

Ráno se budím první, tak beru kameru a jdu natočit nějaké záběry moře a kempu. Jak se probudí Michal vaříme snídani a Michal s Anetou se jdou vykoupat do moře. Přes Facebook dostavám zprávu s odkazem na internet, že v televizi proběhla informace, že Jadranská magistrála z důvodu bouřky je za městem Senj pro motocykly, karavany a patrové autobusy uzavřena. To mi neudělalo radost a z odkazu se dozvídám, že proběhl i nějaký sesuv půdy. Jsem tedy zvědavý, co nás čeká.

Ranní kemp Punta Povile

Pak balíme stany a po Jadranské magistrále jedeme přes město Senj k vyhlídce nad zátokou Závratnica. Zatím žádné omezení není, tak po vyfocení motorek u moře spokojeně jedeme až k odbočce ze silnice. K vyhlídce se jede z hlavní silnice úzkou místy nezpevněnou cestou širokou maximálně na jedno auto. Na vyhlídce je povinné focení. Při zpáteční cestě na silnici vezu Anetu, Protože cesta zpět na silnici je do prudkého kopce, nasedá Aneta za mne na moji motorku a tím odlehčujeme Michalově naložené motorce. U silnice Aneta přesedá k Michalovi a jedeme do rybářského městečka Jablanac, kde parkujeme. Po zajištění motorky a věcí jdeme asi 20 minut do zátoky Jablanica. Platíme každý vstupné 20Kun a jdeme po cestě kolem vody až na konec zátoky. Je tam malá pláž, kde se Michal s Anetou koupou. Jelikož jsem týden před odjezdem dobral antibiotika a stále mě ještě bolelo v krku, tak jsem se koupání v moři nezúčastnil.

Povinné zdokumentování, že jsme na Jawách opravdu u moře.
Vyhlídka na zátoku Závratnica
Cesta do zátoky Zavratnica

Po koupání se vracíme k motorkám do městečka Jablanac. Oblékáme se do motorkářského a pokračujeme dál maximální povolenou rychlostí 50km/h po Jadranské magistrále do Starigradu nedaleko Zadaru, kde budeme hledat vhodný kemp. Rychlostní omezení nám vůbec nevadí, protože po pravé straně máme moře a po levé pohoří Velebit, kde se natáčela spousta záběrů do filmu Vinnetou. Ve Starigradě nejprve zastavujeme u velkého, ale zbytečně drahého kempu. Tak hledáme jiný a o pár stovek metrů dál je další malý kemp. Ale zde nám sdělují, že mají plno, ale doporučují jiný kemp, který je přes cestu jen několik metrů dál. Tak tedy jedeme a parkujeme hned u dalšího kempu, kde není problém si domluvit místo na stany. Tento kemp se jmenuje Vesna, leží hned vedle silnice a není oplocen. Sociální zařízení a sprchy zde mají rozdělené na 2 poloviny, ale není uvedeno, která je pro dámy a která pro pány. Je docela zábavné sledovat, jak tam někdo stojí a neví, zda má jít vpravo, nebo vlevo.

Stavíme stan a pak jdeme koupit k místnímu prodejci nějaké ovoce. Já kupuji meloun a rajčata. Michal okurek a broskve. Když jsme meloun a rajče ochutnal, tak chutnal úplně jinak než koupený u nás v supermarketu. Meloun byl doslova božská mana. Michal jednu broskev bude vozit v kufru ještě další 4 dny, ale i přesto byla pak tvrdá a chuťově výborná.

Kemp a apartmány Vesna

Po nákupu jdeme do nedaleké restaurace, kde si dáváme k večeři Pizzu a pak jdeme spát.

Dnes najeto 151 km.

25.7.2018: den 4. Přejezd do kempu Sirena za městem Omiš nedaleko Makarské riviéry.

Ráno je stejné jako předchozí dny. Balíme stany, mám opět sbaleno dřív než Michal a čekám na něj. Z kempu pokračujeme směrem na Makarskou riviéru, ale hned po odjezdu z kempu si Michal stěžuje, že mu motorka netáhne, tak zastavujeme před obchodem a identifikujeme závadu v podobě nepálícího pravého válce. Michal vytahuje svíčku a ta je totálně zaolejovaná a černá. Svíčku vyměňuje za novou a motorka už zase jede. Jedeme kolem moře přes most Maslenica, kde zastavujeme a děláme pár fotek.

Oprava svíčky
Most Maslenica

Nyní je náš další cíl město Skradin, kde chceme navštívit národní park Krka. Navigace Sygic nás hned za mostem vede z Jadranské magistrály na silnici 6020, místo plánované 56. Potom Sygic dává přikazy odbočte doprava, ale je tam jenom polní cesta končící ve křoví, ale na to mi nereagujeme a stále pokračujeme po asfaltu. Tento příkaz se opakuje při jakékoli odbočce, takže Sygic opět nepřekvapil a i přes nastavení kde je zakázáno navigování po nezpevněných cestách, nás do nich neúprosně posílá. Naštěstí jsou na křižovatkách směrovky s městem Šibenik, tak se přes stálé protesty navigace ubíráme správným směrem, až v obci Smilčić najíždíme na silnici číslo 56. Nyní je před námi silnice rovná jako kdyby ji někdo narýsoval podle pravítka a žádné rychlostní omezení. Tak si v Chorvatsku konečně užíváme rychlost kolem 90km/h.

Město Skradin nás vítá v podobě spousty turistů a placených parkovišť. Já jsem v navigaci zadal největší parkoviště, které je ve městě a nachází se vedle hlavní silnice. Sygic má dnes zřejmě svůj den, tak dostávám příkaz abych sjel z hlavní silnice a za chvíli stojím v centru před uličkou širokou na jedno auto, která je plná stánků a zahrádek restaurací, kde je problém vůbec projít, natož projet na motorce. Takže se otáčíme a jedeme na první parkoviště, které nám vleze do cesty. Je to soukromý pozemek nějakého domu, kde platíme parkovné a motorky parkujeme na terase za domem. Převlékáme se a jdeme si nejprve sednout k jednomu rychlému občerstvení na oběd.

Parkujeme na terase za domem.	Oběd ve městě Skradin.

Po obědě jdeme do centra hledat pokladnu k zaplacení vstupenky do národního parku Krka. Procházíme městem a potkáváme jedny Čechy a tak se jich ptáme na cestu. Od nich se dozvídáme, že na loď která vozí návštěvníky do n.parku, je kilometrová fronta. Tak se jdeme na ni podívat a bohužel měli pravdu. Tak návštěvu parku Krka rušíme a jdeme se jen projít po městě a na zříceninu pevnosti nad městem.

Procházka po městě Skradin
Pevnost Skradin
Výhled z pevnosti.

Z pevnosti se vracíme k motorkám a po převlečení pokračujeme v jízdě. Nyní náš další cíl je město Split. Cesta utíká bez jakýchkoli komplikací a před Splitem projíždíme zatáčky v pohoří Kozjak, kde se kolem silnice vine železniční trať, která přes údolí vede po obrovských náspech připomínající hráz přehrady. Při vjezdu do Splitu se domlouváme, že se zastavíme na nákup v nějakém supermarketu. Na křižovatce vidíme reklamní ceduli na Lidl, tak jedeme tím směrem. Malinko ztratím orientaci a místo u Lídlu zastavujeme u Kauflandu. Nejprve jde na nákup Michal s Anetou, já stojím u zaparkovaných motorek, když najednou slyším letadlo a vidím, jak letadlo sestupuje na letiště, které musí být kousek od nás a my jsme před prahem přistávací dráhy. Než Michal nakoupí, tak těch letadel přistane několik a díky tomu mi čekání rychle uteče.

…železniční trať, která přes údolí vede po obrovských náspech…	…těch letadel přistane několik…

Po nákupu jedeme do města Omiš, před kterým je strašná kolona ve které popojíždíme doslova po metrech. V jednom okamžiku, když kolona stojí delší dobu, máme strach, aby se naše vzduchem chlazené motorky nepřehřály, odstavujeme motorky na parkovišti. Než motorky trochu vychladnou, se jdeme podívat dopředu co se tam děje. Začátek kolony je v nedohlednu, ale občas se kolona rozjede. Po návratu tedy pomalu pokračujeme v koloně. Ve městě Omiš na hlavní křižovatce řídí provoz policisté. Za městem pak odbočujeme ze silnice do kempu Sirena, kde máme dnes v plánu přespat. Na recepci mi bylo řečeno, že kemp je plný a mají 2 poslední volné místa pro stan. Slečna mi je jde ukázat a cestou mi říká, že ty místa jsou VIP. Procházíme celý kemp až dolů k moři, kde mi slečna ukazuje 2 volná místa nad sebou, která jsou hned vedle vody. Místa se mi líbí, tak souhlasím. Motorky parkujeme téměř u vody a o 15 metrů dál stavíme stany. Je zde kamenitá půda, tak se mi originální kolíky ohýbají a nejdou zatlouct do země. Michal má stejný problém, ale naštěstí má s sebou i speciální kolíky které jsou silné a tvrdé. Díky těmto kolíkům se mu daří stan připevnit k zemi. Po setmění přichází od moře vítr, který postupně sílí až s našimi stany pěkně mává. Michalův stan se pod náporem větru bortí, Michal s Anetou musí stan z vnitřní strany podepírat. I přes to se na stanu láme jedna tyčka. Kolem 23.hodiny vyhlašuje Michal stav nouze a zahajujeme evakuaci. Pomáhám mu ve větru balit stan a zjišťujeme, že jeho hliníkové tyčky již nejsou rovné, ale ohnuté. Nechybělo málo, a kromě jedné tyčky k předsíni by měl zlomené i ostatní. Veškeré věci si uloží na cestě k motorce. Po sbalení stanu se mě Michal ptá, zda se budu také stěhovat, já mu odpovídám, že zůstanu a nikdo mě nedonutí se ze svého místa stěhovat. Půjčuji si pevné kolíky a stan si pořádně upevňuji k zemi. Můj malý stan pro 2 lidi je zatížen kufry z motorky a mou osobou a zatím větru odolává. Sice mám občas pocit, že stan leží na mě, ale vždy se zase vrátí do původní stojaté polohy. Ačkoliv jsem nějaké 2 metry nad hladinou a 3 metry od moře, tak slyším, jak na stan dopadají kapky vody. To, jak se vlny rozráží o skálu pode mnou. V noci toho moc nenaspím, protože čekám, kdy stan nevydrží nápor větru a já se ocitnu i se stanem v moři.

Můj postavený stan	Michal staví stan.

Dnes ujeto 209km.

26.7.2018: den 5. Přes Makarskou riviéru do Bosny a návštěva vodopádů Kravica.

Ráno je můj stan bez viditelného poškození a stojí pevně na svém místě a vítr je už klidný. Jdu se podívat k motorkám na Michala s Anetou. Michal je již na nohách a Aneta ještě spí, leží u zdi vedle auta. Jdu balit, Michal má dnes výhodu v balení, protože se sbalil v noci, tak já se jdu honem balit. Jak se Aneta probudí, tak se jde ještě s Michalem vykoupat v moři. Je to poslední možnost koupání v moři, protože dnes je v plánu projet Makarskou riviérou a vyjet na horu Sveti Jure, pak přejezd do Bosny a Hercegoviny, návštěva vodopádů Kravica a kempování v kempu Blagaj nedaleko pramenu řeky Buny.

Můj stan je ráno na svém místě	Michalovo ležení. Za autem spí Aneta
Před odjezdem se ještě jde Michal s Anetou naposledy vykoupat do moře.

Po zaplacení kempu jedeme na Makarskou riviéru, kde se zastavujeme v Kauflandu na nákup. Je zde i směnárna, tak si měníme Chorvatské Kuny na Bosenské konvertibilní marky. Potom jedeme natankovat benzín, kde Michal zjišťuje, že má pod motorem kaluž oleje. Dívám se pod motor a ten je od oleje, který vytéká z prostoru pravého víka motoru. Tak jsou 2 možné příčiny uniku oleje. První je vadné těsnění spojkové tyčky, nebo druhá je vadné gufero pod pastorkem. Ale v obou případech je potřeba sundat spojkový poloautomat, ale k povolení tří šroubů M6 nemám potřebnou desítku trubkový klíč. Vedle nás tankuje benzín místí chlapík se skútrem, hned se ho ptám, kde je tu nějaký moto servis. Poradí nám jeden, který je nedaleko, nějakých 200m od nás a druhý který je opačným směrem, ale hodně daleko. Tak jedeme k tomu nejbližšímu servisu. Před servisem je starší chlap, který opravuje vodní skútr. Když přijedeme ani neodpoví na pozdrav. Jak mu řeknu, že mám problém, tak dostanu odpověď, ze Jawy neopravuje. Tak mu vysvětluji, že se na to podívám sám, ale potřebuji půjčit Golu velikost 10, nebo trubkový klíč. To mi odpoví, že ne a máme odjet. Tak od něj chci alespoň koupit převodový olej. Na to mi řekne, že mi nic neprodá a máme okamžitě vypadnout. Při tom ani nezvedl hlavu od práce. Tak nasedáme na motorky a jedeme směrem k druhému servisu. Cestou mi to nedá a zastavujeme u cesty a pokouším se šrouby povolit klasickým stranovým klíčem, ale bez úspěchu. Michal mezi tím jde za nedaleko stojícím motorkářem pro radu kde je další nejbližší motoservis a ten mu poradí další 2 servisy. Tak vše uklidíme a pokračujeme směrem k dalšímu servisu. Cestou jedeme kolem autoservisu, tak se jdu zeptat tam, zda mi nepůjčí 10klíč, ale bez úspěchu, alespoň mi potvrdí že dál je námi hledaný motoservis. Když tam konečně přijedeme, tak starší pán nám také říká, že Jawy neopravuje, jenom skútry. Opět mu vysvětluji, že mi to nevadí, že se na motorku podívám sám abych věděl odkud olej teče. Jenom potřebuji půjčit potřebný klíč. Ten mi je ochotně půjčen a já mohu konečně sundat spojkový poloautomat. Po sundání poloautomatu na mne vypadne bakelitový kroužek, který má jistit o-kroužek těsnění spojkové tyčky. Tak bakelit naklepnu zpět na své místo a pro jistotu ještě sundám pastorek abych zjistil, zda je gufero na svém místě. Jednou jsem se totiž vracel z Polska s vypadnutým guferem z karteru. Gufero je na svém místě, tak vím, že problém byl pouze v těsnění spojkové tyčky, které na svém místě vydrželo jen nějaké 2tisíce km. Po složení motorky ještě za 120 Kun kupujeme převodový olej 80-90 API GL-4 a doléváme 250ml. Vracím klíč a jako pozornost mu necháváme 20Kun.

Příjezd na Makarskou
Oprava Michalové motorky

Opravou jsme ztratili hodně času, tak musíme vynechat výjezd na horu Sveti Jure, ale jedeme rovnou do Bosny, v navigaci nastavuji vodopády Kravica. Z Makarské stoupáme do hor po silnici 512. Jsou zde pěkné výhledy na moře, ale málo místa, kde by se dalo bezpečně zastavit na focení. Z jedné strany skála a z druhé svodidla.

Výjezd na Makarskou po silnici 512

V obci Ravča najíždíme na silnici 62 po které jedeme kolem hranice s Bosnou až k odbočce k hraničnímu přechodu Mali Prolog. Zde přejíždíme hranice do Bosny a Hercegoviny. Na Bosenské straně celnice očividně obtěžujeme, tak pokračujeme do Bosny aniž bychom ukázali pasy.

Hraniční přechod do Bosny a Hercegoviny

Při vjezdu do Bosny zjišťuji, že se zde už jezdí ve městě také 50km/h. Když jsem zde byl v roce 2015, tak byla maximální rychlost v obci 60km/h. Rychlost mimo obec se nezměnila, ta zůstává pořád 80km/h.

Nyní jedeme přes město Ljubuški a pak zastavujeme na parkovišti u vodopádů Kravica. Parkujeme motorky a po zaplacení vstupného 10 € sejdeme k vodopádům. Vodopády Kravica jsou podobné jako Plitvická jezera, ale jsou o hodně menší, lacinější a může se zde koupat. U vodopádů už potkáváme první zahalené muslimské ženy a zaráží nás zde všude přítomné Chorvatské vlajky. Když přijdeme k vodopádům, tak Michal s Anetou se převlékají a jdou do vody.

Vodopády Kravica

Po prohlídce vodopádů je dnes na řadě poslední cíl, kemp Blagaj ve stejnojmenné obci nedaleko města Mostar. Z parkoviště se vracíme do Ljubuški a potom jedeme směrem na Mostar. Je už hodně hodin, tak se domlouváme, že zastavíme v prvním kempu, který potkáme. V obci Čítluk měníme směr na obec Žitomislići, která leží v kaňonu řeky Neretvy, do kterého sjíždíme po pěkných serpentýnách s nádherným výhledem do kaňonu. Škoda, že je již téměř tma, tak fotit nemá cenu. Po sjezdu do obce přejíždíme most, za kterým je po levé straně kemp Green park. Odbočujeme do kempu a domlouváme si ubytování. Když postavíme stany jdeme do restaurace na večeři. Restaurace je v kempu a číšníci na nás stále mluví anglicky i přes naši informaci, že mají mluvit Bosensky, jelikož anglicky nerozumíme. Takže je s nimi těžké se domluvit.

Kaňon řeky Neretvy

Dnes najeto 133km.

27.7.2018: den 6. Návštěva pramenu řeky Buny a překažené pokračování v cestě.

Ráno probíhá stejně jako každý den. Snídaně, balení a fotografování kempu. Pak jedeme kaňonem řeky do nedalekého města Blagaj, kde chceme navštívit pramen řeky Buny. Při příjezdu platíme parkovné a projíždíme úzkou uličkou kolem krámků se suvenýry až téměř k pramenu. Zaparkujeme a jdeme se podívat k prameni. Pramen Buny je ve vnitru jeskyně a ze skály již vytéká jako řeka. Michal s Anetou využívají možnost svezení na gumovém člunu do nitra jeskyně. Po fotografování jdeme na oběd do restaurace vedle řeky, kde si dáváme výbornou Bosenskou specialitu Pljeskavicu s hranolkama.

Kemp Green Park
Pramen řeky Buny

Po obědě již máme oproti plánu opět zpoždění a vyrážíme do 10 kilometrů vzdáleného Mostaru, kde chceme navštívit místí starý most a potom pokračovat přes hřebeny hor do Konjic. Při odjezdu se nad námi zatahuje a je slyšet hromy. Před Mostarem již začíná dost pršet, tak zastavujeme na parkovišti u supermarketu FIS, kde se před deštěm schováváme do prázdné budky na nákupní vozíky. Když se nasoukáme do budky, tak začíná pěkná bouřka, která trvá déle než hodinu. Okolní hory, kde jsme měli jet jsou zahalené v mracích a všude kolem létají blesky. Během bouřky padají i kroupy, to je chvíle, kdy jsme rádi, že nestíháme jet podle našeho plánu.

A prší	Během bouřky padají i kroupy…
To je nuda. Ani WiFi tu není.	Kopce vpravo jsou už vidět, ale ty vlevo ještě pořád ne.

Po dešti jdeme využít supermarket k nákupu. Jelikož je již po 15.hodině, tak měníme plán a vracíme se do města Blagaj, kde se chceme ubytovat ve stejnojmenném kempu. Ve městě Blagaj malinko bloudíme, ale přesto kemp nacházíme.

Kemp Blagaj je příjemný, s malou venkovní restaurací. Dobře tu vaří a příjemný personál i majitel. Oproti předchozímu kempu na nás po informaci, že nemluvíme anglicky, hovoří Bosensky, tudíž jim rozumíme. Jediné, co se kempu dá vytknout je nedostatek sociálního zařízení. Je zde pro každé pohlaví jenom 1 záchod a 1 sprcha. Ubytování v kempu pro nás všechny stojí 10€, k tomu dostáváme jeden talíř s nakrájeným melounem, další s hroznovým vínem a také každý dostáváme drink na uvítanou.

Kemp Blagaj	Restaurace v kempu	Večeře – Čevabčiči

Dnes jsme najeli jenom 33km.

28.7.2018: den 7. Přes neplánovaný offroad do Sarajeva.

Ráno balíme a pokračujeme podle včerejšího plánu. Dnes už ale vynecháváme Mostar a přes Dračevicu na silnic M6.1 vedoucí z Mostaru směrem do Černé Hory. Silnice stoupá do kopců a projíždíme kolem zříceniny hradu Blagaj, kterou jsme v noci v kempu obdivovali, jak byla krásně nasvícená světly. Zastavujeme a děláme pár fotek. O pár kilometrů dál projíždíme kolem cedule Welcome to republic of Srpska. Za touto cedulí je již druhá část Bosny a Hercegoviny, s názvem Republika Srpska a nyní je vše psané Cyrilicí, nikoliv Latinkou. Když jsem takou ceduli míjel před třemi roky, tak jsem byl docela zmaten, kde vlastně jsem.

Zřícenina hradu Blagaj	Vjezd do Republiky Srbské

Po silnici M6.1 jedeme až za obec Kifino Selo, kde odbočujeme vlevo na silnici R433. Se silnicí M6.1 končí asfalt a R433 je jenom zpevněná silnice, po které pojedeme 35km. Nejprve stoupáme do kopce, cestou projíždíme vesnicí a míjíme i několik samostatných stavení. Později pak už projíždíme jenom přírodou. Vidíme jenom pasoucí se krávy. Když před sedlem zastavujeme na focení a filmování, tak ze sedla sjíždí dvě motorky a zastavují u nás. Jsou to postarší manželé z Francie. Francouz podle motorek poznává odkud jsme a říká, že kdysi měl Jawu California. Ptáme se, jak vypadá cesta před námi, podle jejich informací je cesta dobrá a krásná krajina.

Silnice R433
Setkání s Francouzským párem

Po společné fotografii a se loučíme a každý pokračujeme dál ve své cestě. Po výjezdu do sedla se před námi otevírá náhorní planina, přes kterou projíždíme. Na jednom místě je vedle cesty přístřešek. Zde zastavujeme abychom si uvařili oběd. Vedle přístřešku je cedule s informací, že nedaleko od nás se nachází staré pohřebiště (nekropole), které bylo za Rakouska – Uherska poškozeno při stavbě cesty po které právě jedeme. Jelikož mi došel plyn do vařiče, tak si první vaří Michal a já jdu na prohlídku Nekropole. Po návratu Michal ještě nemá oběd hotový, tak čekám, než si jej dodělá. Vaří si Svíčkovou na smetaně od Maggi a já vytahuji ze zásob Guláš od stejnojmenného výrobce.

…se před námi otevírá náhorní planina…
Zastávka na oběd
Nedaleká nekropole

Po obědě pokračujeme po cestě dál přes nekropoli. Po několika kilometrech sjíždíme opět do nižší nadmořské výšky, tak vypínáme motory a jedeme s vypnutýmy motory dalších několik kilometrů. Cesta je stále nezpevněná, široká jen pro jedno auto a kolem jsou stromy a keře, takže není do zatáček vidět. Michal jede přede mnou a když je před zatáčkou, tak se najednou ze zatáčky proti němu vyřítí auto, tak tak, že se s Michalem nesrazí. Tak se to opakuje ještě 2x. Jak přijde odbočka, tak mi Sygic hlásí, že máme odbočit do leva a pokračovat dál. Cesta pak vede opět do kopce a není tak pohodlná, jako doposud. Nyní jsou v cestě kamen o velikosti fotbalového míče a my musíme mezi nimi kličkovat. Místy je zase bahno, které musíme buď projed, nebo opatrně objet. Když takto ujedeme nějaké 3km, tak přijedeme na další rozcestí, kde mi Sygic zahlásí, že se máme otočit o 180°. Nadávám na navigaci, že si snad z nás dělá srandu. Tak se otáčíme a zase se vracíme zpět, kde jsme odbočili z předchozí cesty. Nyní podle navigace máme opět odbočit do leva a pokračovat po cestě po které jsme před tím přijeli. Pokračujeme tedy dál až přijedeme do vesnice Ulog, kde stojí policejní auto a vedle něj policista se skupinkou lidí. Zastavujeme u nich a ptáme se, zda se tudy dostaneme do města Konjic a za jak dlouho bude na cestě asfalt. Od místních, nikoliv policisty dostáváme odpověď, že do Konjic se tudy dostaneme jedině přes hlavní město Sarajevo a asfalt bude za 12 kilometrů. Já měl v plánu jet přímo do města Konjic a nikoli do Sarajeva. V mapě je nakreslená silnice ve žluté barvě, stejně jako tato, po které jsme sem přijeli, tudíž by mohla být také průjezdná. Při rozhovoru začíná pršet, tak popojedeme kousek dál, kde oblékáme nepromoky. Místní měli pravdu, asfalt opravdu za pár kilometrů objevuje, stejně jako přestává pršet. Tak na vhodném místě zastavujeme a vysvlékáme nepromoky. Já si navíc prohlížím motorku a jsem docela znechucen, jak je motorka špinavá. Já mám rád svoji motorku krásně čistou, nikoliv od bláta. Bosenské bahno si dovezu až domů. Michalovi to nevadí a s blátem pak jede ještě na sraz do Týnce nad Sázavou.

Projíždíme přes Nekropoli	Tam pojedeme
ze zatáčky proti němu vyřítí auto	Ohozený motor od předního kola. Musím si na přední blatník dát zástěrku.

Po asfaltu jedeme až před městečko Kalinovik, kde odbočujeme na silnici číslo R436. Hned po odbočení zastavujeme u rybníka, kde jsou mladé děvčata s rybářem a ptám se na cestu do Konjic. Ale odrazují z cesty se slovy, že silnice není v dobré kondici, že máme jet přes Sarajevo. Což je o několik desítek kilometrů delší cesta. Jelikož tedy nevíme, co nás na cestě čeká, místí nás od cesty zrazují, dokonce ani navigace mi nechce dovolit pokračovat tudy v cestě a je již po 15.hodině, tak se domlouváme, že tedy pojedeme do Sarajeva a zakempujeme na jeho okraji v kempu Rimski most. Před městem Kalinovik je silnice plná kravího trusu a dáváme pozor abychom na nějakém ho*ně neuklouzli, pak potkáváme stádo krav, které se prochází po silnici a my musíme mezi nimi prokličkovat. Pak už cesta utíká rychle. Jedeme přes Trnovo a kolem řeky Željeznica, která vede malým kaňonem. V Sarajevu projíždíme kolem letiště až na druhý konec města do části Ilidža, kde u řeky Bosny je fotbalové hřiště a vedle něj kemp Rimski most. V kempu jsou 3 stany a jeden obytný Jeep. Zaparkujeme motorky a jdeme do restaurace, která je na druhém břehu řeky a s kempem spojená mostem. Než dojdeme na most, tak už proti nám jde majitel a vítá nás v kempu. Domlouváme kemp na jednu noc, cena kempu je opět 10€. To je asi taková bosenská taxa. Postavíme stany a jdeme do restaurace na večeři.

Krávy v Kalinoviku	Kaňon řeky Željeznica
Kemp Rimski most	Kemp Rimsky most a řeka Bosna s restaurací

Kemp Rimski most je pojmenovaný podle nedalekého stejnojmenného mostu, který byl postaven Římany. V kempu jsou sprchy i záchody, které patří místnímu fotbalovému týmu. Dále je u kempu restaurace, která má venkovní posezení postavené přímo nad vodou uprostřed řeky Bosny.

Dnes najeto 155km

29.7.2018: den 8. Přes Konjic a Jablanicu do Jajce.

Dnes v noci nám byla docela zima. Poprvé za celou dovolenou jsem spal v zapnutém spacáku. Ráno je nad řekou opar, tak si udělám pár fotek, zaplatíme kemp, motorky necháme v kempu a pěšky jdeme se podívat na starý Římský most, který je od kempu 100m daleko.

Ranní kemp
Římský most

Po návratu nasedáme na motorky a jedeme do 2 kilometry vzdáleného parku, kde pramení řeka Bosna, která dala jméno tomuto státu. Přijíždíme na parkoviště u parku a hned musíme platit parkovné. Zamykáme motorky, jdeme do parku, kde musíme opět platit, tentokrát platíme 2KM za vstup do parku. V parku je několik jezírek, ve kterých vyvěrá voda a ta se pak stéká dohromady, tím vzniká řeka Bosna. Dále je zde restaurace a všude spousta muslimek zahalených od hlavy až k patě a přes oči mají síťku. Při fotografování a filmování se snažím vyhýbat místům kde jsou takové ženy, abych předešel případným problémům s jejich muži.

Pramen řeky Bosny

Od pramene jedeme po silnici M17 do města Konjic na prohlídku starého kamenného mostu přes řeku Neretvu. Cestou míjíme několik Tureckých hřbitovů, za městem Tarčin u jednoho zastavujeme a jdu si vyfotit náhrobky. Místní náhrobní kameny jsou v horní části ukončeny ve tvaru turbanu. Nedaleko od hřbitova vede železniční trať přes pěkné velké viadukty. Po příjezdu do města Konjic zastavujeme nedaleko mostu a jdeme si jej vyfotit. V restauraci která je nedaleko mostu si chceme dát oběd, ale zde je asi nejdráž v celé Bosně. Tak jenom pití a zase pokračujeme dál v naší cestě směrem do Jajce.

Brána na turecký hřbitov	Náhrobky a železniční most v pozadí
Turecké náhrobní kameny
Starý most ve městě Konjic	Naše Jawy s mostem

Jedeme několik kilometrů kolem vodní nádrže Jablanica, která je na řece Neretvě. Jelikož už máme velký hlad, tak před Jablanicí zastavujeme v restauraci Bagrem, kde si objednáváme naše oblíbené Čevabčici. Restaurace je u silnice přímo nad přehradou. Po obědě pokračujeme do města Jablanica, kde je muzeum bitvy o Neretvu. Zastavujeme u muzea a jdu si vyfotit místní památník s parní lokomotivou. Pár fotek a už zase sedíme na motorkách a po silnici M16.2 pokračujeme do města Jajce. Silnice je pěkná, plná zatáček, pořád do kopce a zase z kopce. Především u města Prozor jsou pěkné serpentýny, které si vychutnávám. Městem Jajce projíždíme a pokračujeme k Plivsko jezeru, kde se ubytujeme ve stejnojmenném kempu. V kempu si vybíráme místo vedle jiných motorkářů, jedná se o Anglický pár Kevin a Marion, žijící v Turecku. Projíždějí Balkán z nějakého důvodu se Marion pokazilo uchycení levého kufru a Kevin se jej snažil opravit. Tak jsme se rozhodli jim pomoci, ale takový systém uchycení kufrů jsem nikdy neviděl a doufám, že už ani neuvidím. Bylo to něco strašného. Kufr se na boční nosič zavěsí, pak se zamkne proti výstupku nad kufrem a tím se zamezí jeho pozvednutí tím i sundání z motorky. Jenomže tento kufr měl po zamčení takovou vůli mezi jazýčkem zámku a výstupkem nad kufrem, že se kufr dal zvednout a z motorky sundat. Tak jsme mu pomohli kouskem kolíčku na prádlo a americkou páskou a kufr již po zamknutí držel a nešel sundat. Kevin měl velkou radost a za odměnu nám potom každému koupil pivo. Po opravě motorky stavíme stany a pak jdeme do místní restaurace na večeři.

Památník bitvy o Neretvu vedle stejnojmenného muzea v Jablanici

Kemp Plivsko jezero je prostorný kemp, s velkým zázemím v podobě několika sprch a záchodů, praček, restaurace a tří velkých volně pobíhajících psů.

Dnes ujeto 204km.

30.7.2018: den 9. Přes Banja Luku a Chorvatsko do Maďarska.

V noci jsem šel na záchod a po návratu se mi v předsíňce stanu ubytoval jeden z místních psů, který mě nechtěl pustit do stanu. Když jsem mu domlouval, aby mne pustil, tak začal na mě vrčet. Nakonec díky mé neústupnosti vstal a odešel, tak jsem se mohl vrátit do stanu a pokračovat ve spaní.

Ráno se budím brzo za svítání, tak jsem šel s kamerou na obhlídku nedalekých mlýnků na mletí obilí z dob Osmanské říše. Mlýnky se nachází 10 minut chůze od kempu. Zdržím se tam asi půl hodiny a pak se vrátím zpět do kempu, kde je již Michal venku ze stanu a diví se, že jsem byl pryč. Myslel si, že ještě spím ve stanu. Po ranní hygieně balíme stany, loučíme se s anglickými přáteli a jedeme se podívat do Jajce na místní vodopád, ke se stékají dvě řeky, Plivsko jezero a Vrbas.

Vodní mlýnky
Ranní kemp	Naši nový Angličtí přátelé, Kevin a Marion
Vodopád Jajce

Po prohlídce již jedeme kolem řeky Vrbas směrem na Banja Luku. V každé zatáčce je frézovaný povrch asfaltu, tak zatáčky projíždíme velmi pomalu a kazí nám zážitek z jízdy. Před Banja Lukou zastavujeme v restauraci Motel Dragana na oběd, pak pokračujeme směrem na Gradišku a přes hraniční přechod do Chorvatska. Celník v budce mě upozorňuje že mám kameru na přilbě, proto chce abych se při vyřizování dokladů díval před sebe, nikoliv na něho. Jakmile zjistí, že mám Jawu, tak je mu už úplně jedno, že mám kameru a bavíme se o motorce z očí do očí. Potom popojedu k dalšímu celníkovi, který se mě ptá, zda mám nějaký alkohol, nebo cigarety. Já tvrdím, že nic takového nemám a v kufrech i tankvaku mám plechovková piva. Michal udělá to samé a říká mi do interkomu, že kdyby něco, tak bude tvrdit, že má jenom nektar. Vezeme si totiž piva s názvem Nektar. Chorvatsko projíždíme přes města Lipik, Daruvar, Virovitica a přes hraniční přechod Barcs do Maďarska. Přes město Szigetvár do kempu Farkas v obci Patosfa. Po příjezdu do kempu se nás hned ujímá majitel Peter a ukazuje nám kde si máme postavit motorky a stany. Jelikož zde dnes pršelo, tak je půda rozmočená a tak motorky parkujeme na jediném vydlážděném místě kempu. Večer si s Michalem ještě povídáme o dovolené a dochází nám, že nám už dovolená vlastně končí.

… jedeme kolem řeky Vrbas směrem na Banja Luku.
Vjezd do Maďarska přes hraniční přechod Barcs.

Kemp Farkas je na soukromé zahradě a je možné se domluvit Německy, Anglicky a samozřejmě Maďarsky. Majitel má vlastní biofarmu a prodává vlastní víno, med, marmelády a jiné dobroty ze své farmy.

Dnes najeto 293km.

31.7.2018: den 10. Kolem Balatonu, přes Rakousko a Slovensko domů na Moravu.

Ráno balíme stany a nějak nám to dlouho trvá. Možná pro to, že je dnes poslední den naší dovolené a čeká nás už jenom přesun domů na Moravu. Po sbalení jdeme zaplatit kemp a u majitele si ještě kupujeme nějaké jeho domácí produkty. Loučíme se a ještě zjišťujeme, kde koupit pravé Maďarské klobásy. Dostáváme radu, že na konci města Marcali je obchodní dům Tesco a tam je řezník. Startujeme a tím začíná naše poslední cesta, cesta domů.

Ranní kemp Farkas

Z kempu nabíráme směr město Marcali, kde bychom měli koupit Maďarské klobásy. Cesta vede silničkami přes Maďarský venkov až do obce Nagybajom. Zde najíždíme na hlavní silnici 61 po které pokračujeme do městečka Böhönye, kde zastavuji u pošty a měním zde prošlou 5000,- HUF bankovku za novou. Pak již pokračujeme do města Marcali. Město objíždíme po obchvatu, kde je podle značek zákaz vjezdu traktorům, ale před námi jeden traktor jede a brzdí provoz. Za chvíli vidíme další traktor v protisměru, tak se zde zřejmě zákazy neřeší. Na konci obchvatu vidíme Tesco, u kterého zastavujeme a já jdu s Anetou na obhlídku řeznictví. Ale v Tescu žádné soukromé řeznictví není, jen klasický sortiment obchodního domu. Od Tesca ještě projíždíme město, zda neuvidíme nějaký obchod s masem, ale nic nenacházíme. Pokračujeme k Balatonu, projíždíme městem Keszthely a v obci Vonyarcvashegy zastavujeme u obchodu, který má ve znaku nakreslené prasátko a název Húsáruház. Jdeme do obchodu, kde konečně kupujeme Maďarské klobásy. Nyní už máme vše koupené a pokračujeme dál. Jelikož mě se zavírají oči a máme žízeň, tak zastavujeme u obce Nemesvita v restauraci Répa Rozi Csárda, kde si objednáváme pití a já kafé. Po občerstvení pokračujeme po silnici 84 směrem k Rakousku. Za vesnicí Zsédeny přejíždíme kruhové objezdy u dálnice M86, kde se Michal před deseti dny málem přerazil o svodidla, když jsem na něj v poslední chvíli křikl, aby na dálnici neodbočoval. Od tohoto okamžiku již jedeme domů po stejné cestě jako jsme jeli první den, ale v opačném směru. V obci Lövő odbočujeme směrem na Fertőszentmiklós a potom za městem Fertőd vjíždíme do Rakouska. Michalovi dochází benzín a přepíná na rezervu, tak na musíme na první benzínce natankovat. Zastavujeme na benzínce ve městě Wallern im Burgenland, kde chceme natankovat. Jedná se o benzínku s tankovacím automatem na hotovost, nebo platební karty. U sebe máme jenom velké Euro bankovky a kartu to nechce nikomu z nás vzít. Nakonec najdu desetieurovou bankovku, za kterou si Michal kupuje benzín, bychom dojeli do první velké benzínky s obsluhou. Ta je potom ve městě Frauenkirchen a jedná se o benzínku kde jsme tankovali před 10dny. Nyní jedeme přes Bad Deutsch-Altenburg kde přejíždíme most přes Dunaj a jedeme do Angern an der March, kde chceme opět přejet přívozem přes řeku Moravu do slovenské obce Záhorská Ves. Při příjezdu k přívozu je velká fronta, ale naštěstí nám dva Slováci říkají, že máme jet až k přívozu, že když na přívoz najede povolený počet aut, tak tam zůstane volné místo i na naše 2 motorky. Tak je poslechneme a jedeme až k přívozu. Naštěstí nám nikdo nenadává, tak se nalodíme na přívoz a přeplavíme se do Slovenska.

V Maďarsku jezdí stále hodně starých aut, např. Trabant, IFA	Přívoz přes řeku Moravu

Pokračujeme přes Malacky, Kůty, Holíč, Skalicu a hraniční přechod Sudoměřice do ČR. Nyní to máme domů již něco přes hodinu. Všechny nás bolí zadek a máme žízeň, tak zastavuji u první hospody se zahrádkou, která je v obci Vnorovy, na Kofolu a odpočinek našim zadnicím. Vypiju litr Kofoly a můžeme jet domů. S Michalem jsem domluvený, že se od nich odpojím u Starého města u Uherského Hradiště a pojedu přes Buchláky domů do Kroměříže, ale nějak se mi nechce je nechávat samotné, tak jedu až k němu domů do Otrokovic a tam se s Michalem a Anetou loučím a pokračuji do Kroměříže. Domů přijíždím před 22. hodinnou.

Dnes najeto 340km.

Shrnutí:
Celkem jsem na Jawě najel:	2360km
Spotřeba benzínu:	95 litrů
Oleje	2,3 litru
Průměrná spotřeba	4.0 l/100km
Celkem byly 2 poruchy:	Nefungující svíčka a vypadlé těsnění spojkové tyčky.
Celou cestu jsme jeli mimo dálnice

6.11.2018 Petr Doležel

Místo pro Vaše připomínky:

Na hlavní stránku