Rozloučení s prázdninama na 50-kách

Přes rok se domlouvám s kolegou a kamarádem v jedné osobě, Sašou Malým, na návštěvě Tatrováckého muzea v Kopřivnici. Plán byl sednout do auta a zajet se podívat do muzea, ale i přes několik naplánovaných termínů k tomu nedošlo. Až nyní, když jsem koupil Jawu 50/20 Pionýr rok výroby 1967 jsme se konečně domluvili a na tuto cestu vyrazili na zmíněném Pionýrovi a Babettě 210. Kromě muzea v Kopřivnici jsme přidali ještě Vagonařské muzeum ve Studénce. O plánované cestě do Tatrováckých muzeí jsem se zmínil 3 dny před odjezdem na serveru Jawamanie, s myšlenkou, že by nás jelo víc. Start naší cesty byl naplánovaný na ranní osmou hodinu z čerpací stanice ÖMV v Kroměříži a dál vedla přes Přerov – Lipník nad Bečvou – Hranice na Moravě – Bělotín – Suchdol nad Odrou – Studénka – Příbor - Kopřivnice – Valašské Meziříčí – Holešov – Kroměříž a měří 180 Km.

26.8.2011 – Dveře od garáže otevírám v 7.30 a vytahuji ven svoji Babetu 210 a na košík upínám jednu boční brašnu z kola do které dávám malou brašničku s nářadím a lepením, reflexní vestu, mikinu ( i přes to, že předpověď hlásí slunečno a 36°C) a pro jistotu ještě nářadí z Jawy 640. Do košíku dávám brašnu s foťákem a stativ. Umývám zpětné zrcátko, dolévám z kanystru benzín do nádrže. Se Sašou jsem domluvený, že se pro mne zastaví v 7.40, ale přijíždí až v 7.50 a hned vyrážíme na plánované místo startu. Při cestě mi nedává řidička přednost na kruhovém objezdu a brzdí smykem a velice naštvaně na mne gestikuluje. Zároveň na křižovatkách zjišťuji, že mi nechce Babetta řadit dvojku. Na ÖMV přijíždíme před osmou hodinou a nikdo zde na žádné padesátce není, asi se nenašel nikdo, koho by tato cesta zajímala, nebo by se nebál absolvovat 180 km na motorce s obsahem 50ccm. Saša si kupuje 3,3 litrů benzínu a v 8.10 vyrážíme na naši „nekonečnou“ cestu.

Jelikož mám v plánu se vyhnout hlavním silnicím, tak volím cestu na Břest a Říkovice. Pak musíme po 55 do Přerova a dál po 432 do Lipníka nad Bečvou. Silnice 432 je pohodová, téměř žádný provoz a tak je čas koukat po okolí. Akorát je škoda, že je velký opar a tak u Lipníka nad Bečvou rozeznávám hrad Helfštýn jen podle obrysů proti obloze. Na konci Lipníka n/B zastavujeme, abychom trochu odpočinuli našim plnokrevníkům. Saša si stěžuje, že mu nějak plave zadní kolo. Po kontrole zjišťuje, že má úplně povolenou osu zadního kola a já se mu pochopitelně směju. Vytahuji nářadí a Saša si utahuje zadní kolo. Jelikož nyní pojedeme po velmi frekventované silnici, tak si mezitím oblékám reflexní vestu. Uděláme společnou fotku a pak zpátky do sedel a po silnici č.47 uháníme závratnou rychlostí 50 km/h směrem k Hranicím na Moravě. V obci Slavíč odbočuji k technické památce, kterou s nikým nemohu nikdy minout a každému ji ukazuji. Jedná se o bývalý železniční tunel na trati Přerov – Ostrava. Byl postaven v letech 1845-1846 na trati tzv. Severní dráhy císaře Ferdinanda. Říká se, že byl postaven na přání císaře, který prý si nedovedl představit železnici bez tunelu. Zda se fotíme a pak zpět na silnici a plnou rychlostí blíž k našemu cíli. Hranice na Moravě projíždíme a pokračujeme stále po silnici č.47. Za Hranicemi n/M vyjíždíme táhlý kopec a těší mě, že kamion co jede předemnou mi neujíždí i když mám na tachometru 35km/h. Za vrcholem se silnice opět klesá a dle nápisu u silnice jsme přejeli evropské rozvodí. Do této chvíle všechna voda kolem, které jsme projížděli, tekla do Černého moře, od této chvíle již všechna voda teče do moře Baltského. Za Bělotínem odbočujeme na Suchdol nad Odrou a vjíždíme do Moravskoslezského kraje. Dojíždíme nějakého mladíka na Babettě 210 a při jeho předjíždění na mne křičí, že má také Pionýra a ptá se na jeho rok výroby, já mu odpovím a už mu ujíždíme. Přes Suchdol nad Odrou a Hladké Životice se již dostáváme do Studénky. Jelikož nevím kudy se dostat do muzea, tak zapínám navigaci v mobilním telefonu a po pár kliknutí už jedeme nejkratší cestou do muzea. Před muzeem, které je umístěné v místním zámku, se fotíme. Vagonařské muzeum je ve třech patrech zámku. Třetí patro je věnováno historii železnice kde se dozvíte o stavbě železnice na našem území. Druhé patro je věnováno historii samotné Vagonky Studénka do roku 1989 a první patro je věnováno Vagonce od roku 1989 do jejího zrušení. V prvním patře je také modelové kolejiště ve velikosti H0 1:87. Ve všech patrech je spousta modelů v různých měřítkách.

Stav tachometru před odjezdem	Tankování před cestou	Společná fotka před odjezdem	Utahování volného zadního kola
Za námi je Lipník nad Bečvou	Železniční tunel ve Slavíči		Před zámkem ve Studénce
Vagonářské muzeum Studénka
Vagonářské muzeum Studénka
Vagonářské muzeum Studénka

Po prohlídce vyrážíme na další etapu, která má vést do muzea Tatry v Kopřivnici. Po odjezdu zjišťuji, že mi asi někdo před muzeem „namontoval“ do Babetty omezovač rychlosti, nejsem schopen překročit 40km/h. Projevuje se vynecháváním motoru, jako když dojde benzín. Tak usuzuji, že se mi dostala nějaká nečistota do karburátoru a přicpala hlavní trysku. Ale po rozjetí z kopce a překročení magické rychlosti 40km/h se Babetta rozjíždí normálně na svoji maximálku 55km/h a tuto rychlost si bez problémů drží a reaguje na plyn v rozmezí 45-55km/h. Ale jakmile musím z nějakého důvodu zpomalit na 40 a méně, tak se „omezovač“ opět projeví a já se rozjedu zase až z kopce. Takže moje Babeta nyní špatně řadí dvojku (dlouho ji to trvá), a moje maximálka je nyní většinu cesty 40km/h. Do Kopřivnice jedeme po silnici č.464 a těsně před Příborem najíždíme na silnici č.58, po které jedeme do Kopřivnice. Na této křižovatce mi Saša sděluje, že mu na Pionýru přestal fungovat tachometr. V městě Příbor míjíme pomník padlým letcům za 2.sv.války, kde je na podstavci proudový stíhací letoun Mig-15bis. Zastavujeme a u Migu se fotíme. Při této příležitosti se ještě díváme proč přestal fungovat tachometr a závadu nacházíme v přetrženém lanku náhonu. Dlouho tedy nefungovalo, lanko jsme namontovali před 140km a nyní se přetrhnulo. Z Příboru pokračujeme dál do Kopřivnice a na jejím začátku opět zapínám navigaci v mobilu a zadávám cíl muzeum. Před muzeem vidíme malé parkoviště, na kterém zastavujeme vedle třech kluků na starých Jawách. Zdravíme se s nimi a zajímám se, odkud jsou a kam jedou. Byli z Trutnova a jedou na Pustevny a podívat se na Radegasta. Já jim říkám, že jsme z Kroměříže a popisuji jim naši cestu. Sklízím obdiv, že jedu tak daleko na Babettě a na dotaz kolik jsme už ujeli kilometrů, zjišťuji, že máme najeto přesně 100km. Dokonce se i ptali, kde budeme spát a na moji odpověď, že jdu druhý den na 5.00 do práce, se smáli, že jsme blázni, že by tak daleko na Babettě nejeli. Po rozloučení a jejich odjezdu je 14 hodin a mi jdeme na prohlídku muzea. Čas při prohlídce ubíhá strašně rychle a já mám takový hlad, že bych klidně začal okusovat nějaký ten exponát. Muzeum opouštíme po dvou hodinách a míříme na oběd. Od slečny pokladní jsme dostali tip na malou restauraci s venkovním posezením, která je nedaleko muzea a my se tam nyní vydáváme. Restaurace je opravdu nedaleko, asi 200m a tak jakmile z parkoviště najedeme na silnici, tak z ní za chvilku sjíždíme. Není zde kde zaparkovat a tak parkujeme na trávě vedle zahrádky. K obědu si dávám Gulášovou polévku a Moravského vrabce se zelím a knedlíkem. Na pití samozřejmě Kofolu, které vypiju 1l. Saša si dá také polévku a Sýrový špíz a na pití Coca-Colu. Oběd byl výborný a mi vyrážíme opět dál, nyní musíme přes Valašské Meziříčí na Bystřici pod Hostýnem.

Jak jsem najezený, tak se mi vůbec nikam nechce a jak vidím tak ani Babettě, jelikož ta nepřekročí 40Km/h už ani z kopce a vynechává a někdy dokonce z kopce sama zháší motor a chytne až kolem 30km/h. To se mi už ale vůbec nelíbí, a začínají se mi honit hlavou všechny varianty, proč nejede. Od ucpané nádrže, karburátoru, přes vadný tyristor, špatnou svíčku, až po ucpaný výfuk. U obce Veřovice zastavuji s názorem, že to musím nějak opravit. Se Sašou probíráme možné příčiny poruchy. Jako první vylučujeme ucpaný výfuk. Ten totiž sundáváme a zkoušíme motor rozdráždit na stojánku. Při plném plynu vynechává, až zháší úplně stejně jako s výfukem. Tak jej zase vracím zpět a hledám další příčinu. Nyní přichází na řadu svíčka. Tu vymontuji a je celá černá a zakarbonovaná. Nechápu proč, když do Babetty používám kvalitní olej Mogul TSF a novou svíčku jsem tam namontoval letos na jaře. Asi začnu používat motorový olej z Kauflandu, co používám do Jawy 640 a mám s ním ujeto již 5000 km a nemám žádný problém. Svíčku měním za novou a startuji. Nyní motor šlape jako hodinky a nevynechává. Hurá, zpět do sedel a uhánějme k domovu. Jenže radost byla předčasná a „omezovač rychlosti“ se občas ozve a Babetta opět při 40km vynechává, ale už to není tak často a mi pokračujeme v cestě. V obci Mořkov vidím benzínku a zastavuji u ní, ačkoliv jsem ještě na rezervu nepřepínal. Ptám se Saši, zda chce také tankovat, ale on říká, že až přepne na rezervu. Tak odjíždíme z benzinky bez tankování a po ujetí asi 10 km mi Saša hlásí, že přepnul na rezervu a tudíž potřebuje benzín. Pro benzín se zastavujeme až za Valašským Meziříčím v obci Poličná. Ačkoliv jsem ještě na rezervu nepřepnul, tak také beru benzín a do nádrže mi vlezou téměř celé 3 litry. Po zaplacení vyrážíme na klidnou ničím nerušenou cestu, kterou přerušujeme před Holešovem v obci Dobrotice. Zde se zastavuji na Kofolu a Saša si kupuje točenou zmrzlinu. Kolem nás projíždí dva kombajny a za nimi pěkná kolona aut, tak s odjezdem nespěcháme. Tuto kolonu však dojíždíme hned za obcí a plížíme se v ní rychlostí 5-20km/h. Chtěl jsem ji předjet, ale z důvodu pomalého přeřazování na druhý stupeň, jsem si to netroufal a tak se v koloně držíme 5 km. Kombajny uvolnili silnici až u čokoládovny Nestlé a my už klidně dojíždíme posledních pár kilometrů domů do Kroměříže. Je 19,30 když dojíždíme ke garáži a děláme poslední fotku.

Pomník letcům - Příbor	Setkání s jawákama z Trutnova před muzeem v Kopřivnici		NW typ B (1901-1904)
NW typ K (1909-1911)	Autodílna z 1.republiky	Nákladní Tatry	Tatra V 570 (1933) prototyp vozu s motorem vzadu.
Tatra T-V 809 (1940-1942)	Tatra Ta-131	Vystavené podvozky Tatrovek	Oprava Babetty u Veřovic
Doplňování	A jsem doma	Najeto máme přesně 180 Km.

Závěr: Najeli jsme přesně 180 Km a cesta i s prohlídkou muzeí trvala 11 a ½ hodiny a i přes menší problémy se mám dnešní den líbil a myslím si, že na něj jen tak nezapomeneme. Škoda jen, že nebyl nikdo, kdo by se k nám přidal a užil si to s námi. Již nyní máme v plánu další cestu a tou je návštěva Povážské Bystrice na Slovensku, kde byla obě naše přibližovadla vyrobena. Na úplný závěr chci poděkovat oběma strojům za to, že nás nenechali nikde stát a dovezli nás zpět domů.

29.8.2011 Petr Doležel

Saša: Když Petr navrhoval cestu do Kopřivnice na padesátkách, říkal jsem si, že to bude masakr. Měl jsem právě dovolenou a říkal jsem si, že podívat se tam bude super, protože to už bylo dlouho v plánu, ale zatím se to nikdy nepodařilo. Z cestopisů, které jsem zatím četl se zdálo, že na padesátce jde ujet prakticky cokoliv. Vždycky jsem se usmíval nad tím, jak na tom lidi jedou někam daleko a opravují to někde u silnice, místo aby si motorku připravili před cestou. Už je mi to jasný. Čas, který jsem chtěl původně věnovat přípravě, byl věnován práci na zahradě. Ještě v den kdy jsme jeli, jsem vstával dřív a dělal na poli. Výměna palivového filtru a lanka spojky se nekonala. Věřil jsem, že to vydrží, a když ne tak to nějak opravíme na cestě. Při odjezdu z domu motor dělal trochu drahoty tak jsem musel roztláčet, pak šel chvíli nepravidelně a lidi na ulici s toho měli pěkné divadlo. Nebyl čas se v tom vrtat. Věřil jsem, že když to jelo před tím, tak se to rozjede zas. Po pár metrech poskakování už jel Pincek tak jak má. Petr čekal před garáží, ptal jsem se jestli má nářadí. Dělal si srandu, že má všechno i na půlení motoru. Zamknul garáž a vyrazili jsme. Hned za rohem ho málem srazila nějaká ženská na kruhovém objezdu. Měl přednost, ale někteří řidiči to berou tak, že se na kruháči pouští podle toho v čem jedete. Já běžně cestuji po městě hlavně na kole, tak to znám. Nákladnímu autu se nikdo většinou do cesty necpe. Petra to pěkně naštvalo a dál vedl cestu po vedlejších uličkách, kde ráno nebyl téměř žádný provoz. Na benzince nikdo nečekal, tak jsme udělali fotku a vyrazili. Ráno ještě nebylo horko, tak se jelo na plno. Přes den mělo být horko, měl jsem strach, že se motor bude přehřívat, tak jsem ho šetřil. Cesta probíhala hladce, občas jsme zastavovali a Petr mrknul na mapu kudy dál. Při jedné zastávce jsem zběžně prohlížel motorku a dotahoval zadní kolo. Muzeum ve Studénce bylo zajímavé, bohužel je možno zde vidět už pouze minulost. Po návštěvě muzea mám nostalgický pocit. Je škoda, že výroba vagonky již nepokračuje a jistě by bylo taky zajímavé, kdyby poslední místnost muzea jasně prozradila návštěvníkům proč. Krátce po odjezdu z muzea zjišťuji, že přestal fungovat tachmetr. To mě na chvíli rozladilo, protože lanko náhonu jsme nedávno měnili a zdálo se v perfektním stavu. V Příboru zastavujeme u pomníku letcům 2.sv.války. Je to opravdu důstojná památka. Jestli projedete kolem, tak by ste ho neměli minout. Prohlížím Míg 15 a čtu si některá jména. Pomník vzbuzuje úctu a respekt, který dnešní české armádě tak trochu chybí. V Kopřivnici potkáváme před muzeem partu kluků na Jawách. Zrovna odjížděli a říkali nám, které exponáty byly podle nich nejlepší. Muzeum Tatry je moderní a většina aut jsou opravdu výstavní kusy. Zdá se, že muzeum žije a občas se část expozice mění. U vchodu je obchůdek se suvenýry. Stále věřím tomu, že se jednou Tatra vrátí i k výrobě osobních aut a i kdyby to měli být už pouze repliky, stálo by to za to. Před muzeem stojí pod stříškou zaparkovaná Slovenská strela a čeká smutně na renovaci. Nelze ji přehlédnout a přesto se jí asi nedostává tolik pozornosti kolik by mělo. Znalosti často mění pohled a tak http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1183619616-kultura-cz/410233100152011/obsah/120058-slovenska-strela-v-koprivnici/ Při zpáteční cestě jsme projížděli okolo lomu. Nádhera. Trochu jsem se kochal a pak jsem málem projel příkopem. Petr měl trochu problémy s motorem, ale po výměně svíčky to bylo dobré. Minuli jsme jeden nádherný kostel a taky jsem se poohlížel po Hostýnu a po větrné elektrárně která tam opodál stojí. Zpět do Kroměříže jsme dorazili v plánovaném čase. Klidně bych si to ještě někdy zopakoval.

5.9.2011 Saša Malý

Na hlavní stranku